ZKOUŠKA
„Holky, budu si dělat kosmetický certifikát a potřebuju nějakého dobrovolníka, na kterém budu provádět zkoušku“, řekla nesměle Marťa, sotva jsme se s pár kamarádkami sesedly zase jednou na kafčo, abychom se viděly naživo, když jsme každá z jiného koutu republiky, a posdílely si, co je nového.
Jelikož dobrotivost, ochota a ušlechtilost významně vykreslují můj charakter a vychytralost, vypočítavost a prospěchářství mi do vínku nebyly dány vůbec, to je jasné, s vidinou strávenou opečováváním v kosmetickém salónu jsem se Marti obětavě slíbila. Co bych pro kamarádku neudělala!
A tak jsme v den D, deset minut po hodině H, vyrazily. (Snad jste si nemysleli, že vlaky jezdí na čas?) A to ne, jen tak někam za humna, ale až do daleké předaleké Plzně. Já z Vizovic a Marťa z Břeclavi. To bylo pocestováníčko!
Během naší jízdy vlakem se nic zvláštního nestalo, tak tuhle nudnou obyčejnou pasáž přeskočím, prostě jen káva, čaj, croissant, pohodlné sedačky, milý průvodčí, zííív, uááách, chrrr…
Do Plzně jsme přijely večer, byla už tma. V plánu bylo pouze přenocovat v jednom nou nejm bytečku a ráno hned vyrazit na zkoušku. Na nějakém extra komfortu jsme nelpěly, když bylo jasné, že tam pouze přespíme. Důraz jsme kladly na polohu. Tenhle byl hned blízko nádraží a taky nedaleko místa, kde se konala zkouška, tak jsme si ho zabukovaly.
Nevím, či jste kdo kdy byli v Plzni, ale tam je nádraží takové vsazené mezi kolejiště z obou stran, a když ho chcete opustit, musíte v podstatě podlézt buď na jednu nebo druhou stranu.
Dopředu jsme ovšem byly varovány, že do podchodu nechodí ani sami Plzeňáci. Obzvláště ne za tmy. Tak jsme vystoupily s hordou lidí a opustily nádražní budovu s davem, který se sunul přes přechod ke složité křižovatce, přestože přímo z budovy byly ukazatele k naší ulici podchodem na druhou stranu a měly bychom to blíž. Takhle jsme to musely celé obejít přes spletité křížení ulic, silnic a tramvajových kolejí. Ale do podchodu ani párem buldozerů!
Dav postupně řídl, jak se lidé rozcházeli do různých dalších směrů, na autobusové a trolejbusové zastávky, až jsme zbyly jen my dvě. Ocitly jsme se v takové zatáčce a bylo potřeba projít po chodníku pod silničním mostem, za kterým už čekaly schody. Nikoliv do nebe, ale k domu, kde se nacházelo naše slíbené ubytování.
Po pravé straně postávala skupinka mužů. No mužů, spíš vypitých trosek. Špinaví a ožralí halekali na lesy a přidržovali se zábradlí, protože jinak by se neudrželi na nohou a jejich halekání by tlumily dlažební kostky. Což bychom my dvě uvítaly raději, leč nestalo se.
Vzpomněla jsem si na film Bohové musí být šílení, kde si hlavní hrdinka v jedné fázi filmu nasbírala do kabelky kameny, aby mohla odehnat drzou opici, která jí vždy vypila plechovku s vodou, a v jiné fázi filmu tou samou kabelkou, ve které byly ještě pořád ty kameny, praštila dotěrného otrapu.
Pevně jsem sevřela madlo zavazadla, připravena přetáhnout kufrem kohokoliv, kdo by se na mě chtěl jenom křivě podívat, a ještě jsem po očku sledovala okolí chodníku, co by se případně dalo použít, kdyby pevná kostra kufru nestačila. Nejhůř vytrhnu obrubník.
Marťa disponovala velkou cestovní taškou a byla na tom podobně.
Měly jsme pěkně nahnáno, neboť různé pochybné živly se nezdržovaly jen pod silničním mostem, ale pohybovaly se po celém prostoru.
Draply jsme všechno, co jsme měly a hnaly ke schodům. Byla to ulička hrůzy, ale zvládly jsme ji. A těch asi padesát schodů jsme vyběhly tak rychle, jako bychom místo zavazadel měly křídla.
Zazvonily jsme na příslušný zvonek a čekaly. Zrak nám padnul na jména u dalších zvonků. Bylo evidentní, že se zde sdružují samí cizinci, zejména z východní části Evropy. Tíseň se nás zatím držela zuby nehty. Přišla nám otevřít „recepční“, která také mluvila přízvukem odněkud z východu. Předala nám KII (klíče, informace, instrukce) a nechala nás být.
My jsme s úlevou zapadly do bytu a rychle za sebou zamkly na tisíc západů. Tak, zkoušku odvahy bychom měly! Certifikát bude proti tomu hračka.
Teprve potom jsme se porozhlédly. Byt nebyl velký, ale útulný a hezky zařízený. Pro naše účely ideální. Nacházel se v pátém patře a měl prakticky jednu stranu ze samých oken s výhledem na půlku Plzně včetně nádraží.
Zhodnotily jsme, že v té Plzni nic tak extrovního zase asi k vidění není, zatáhly žaluzie a šly si lehnout.
Ráno.
Já se vyspala dobře, Marťa moc ne, protože byla nervózní z té kosmetické zkoušky.
Roztáhly jsme žaluzie s nadějí, že za bílého dne a krásného rána bude výhled z okna, když už ne ohromující, tak aspoň hezčí.
Ale nic. Obloha byla celá šedivá, jako by se schylovalo k dešti, a Plzeň byla stejně hnusná jako za tmy.
Posnídaly jsme, vypadly z bytu a zamířily do kosmetického studia.
Ráno za bílého dne bylo okolí nádraží stejně tristní jako večer. Za plotem byly rozvalené kartony a deky po bezdomovcích, všude vajgly, odpadky. V zatáčce pod silničním mostem, kde jsme předchozího dne prošly stezku odvahy, chrupal ještě jeden trhan spokojeně na lavičce a pranic ho netrápilo dění v Plzni, ani ve světě.
Ani procházka městem mi žádné potěšení nepřinesla. Všude spíše samé bary, večerky, rychlé občerstvení, nevím no, úplně o ničem. Jen pár zajímavých obchůdků třeba s ekodrogerií, čokoládou a oříšky, taky jedno moc milé a chutné pekařství. Ale ty by se daly spočítat na prstech jedné nohy (proč se používá příměří zrovna k ruce?).
Plzňo, něco s tím dělej! Tady se návštěvy dobře necítí!
Doputovaly jsme k salonu, kde se měla konat zkouška. Holky k certifikátu byly dvě, my „modelky“ taky dvě.
Dveře se otevřely a já nemohla uvěřit svým očím. Zčistajasna bez předchozího varování jsem se ze špinavých a nehezkých ulic ocitla rovnou uprostřed rajského ostrova, kde vyzařoval absolutní klid a harmonie. Vzduch byl prodchnutý jemnou vůní, v pozadí velmi tichounce hrála meditační hudba a člověk byl najednou na úplně jiné planetě.
Přivítala nás ohromně milá, sympatická a od pohledu velmi příjemná a úžasná žena, nabídla něco k pití a azylu, protože nejdřív na zkoušející holky čekal písemný test a až potom praktická zkouška, takže „modelky“ měly zatím volno.
Vznesla jsem přání se trochu ještě projít po městě (třeba v té Plzni přece jenom něco zajímavého najdu!), a potom bych se vrátila. Bylo mi s maximální laskavostí umožněno cokoliv, jakkoliv, ať přijdu kdykoliv.
Nechala jsem si tam tedy věci a šla.
A stejně nic neobjevila.
Pravda, cosi jako miniparčík s trochou zeleně jsem potkala, ale stejně byl o ničem. Nic mě tam zkrátka neohromilo. Míjela jsem pak ještě jakési Muzeum církevního umění plzeňské diecéze, ale to by muselo být hromobití nejvyššího kalibru nebo šedesátistupňový výpek ve stínu, abych ho navštívila. A to ještě bez záruky.
Místo toho jsem raději zamířila zpátky do rajské zahrady, kde jsem v pohodlném křesílku a s kávou mohla počkat, až holky dopíšou písemný test, vytáhla jsem si háčkování a strávila příjemnou skoro hodinku. Mnohem lepší!
Písemná část zkoušky skončila, holky si uvolnily pár stresujících balvanů ze svého těla a přišla na řadu část praktická. Juch!
Uvelebila jsem se na měkoučkém lehátku, byla přikryta hřejivou dekou, zavřela oči… a… byla zase v rajských zahradách. Marťa mi ošetřila pleť vším možným, její ruce se pohybovaly naprosto přirozeně, ani jsem neměla pocit, že bych byla přítomna zkoušky u začínající kosmetičky, ale v normálně zaběhlé praxi.
Druhá Martina (ano, obě zkoušené kosmetičky se jmenovaly stejně!) si taky podle všeho vedla dobře, a tak nakonec obě holky ještě teplý certifikát získaly.
Po tomto nabitém půldni, kdy z holek spadl stres a dostavila se únava, a z modelek opadla únava a dostavil se stres z nadcházejícího návratu domů, jsme se odebraly pobudovskou ulicí opět na nádraží. Tam už to bylo krapet veselejší, sekuriťáci na každém rohu (kde byli včera?), taky jsem před vidinou dlouhé cesty s kovovým WC ve vagónu využila raději ještě obstojnou civilní toaletu a už přijížděl vlak mířící do Prahy.
Byl narvaný k prasknutí a měl neskutečně špinavá okna, až to vypadalo, že je venku ještě větší pošmourno, než bylo. V Praze jsme se v krátké pauze na přestup trochu občerstvily a naskočily do Slováckého expresu směr Moravské Purkrabství (poslední dobou si docela ráda čtu v historických příbězích, no…).
Změnou vlaku a pohledem z okna se zase trochu „vyčasilo“, pak se venku brzy setmělo a byly ideální podmínky na lenošení, pospávání, povídání.
To už není tak podstatné.
Podstatné je, že Marťa Martina Partyková je nyní držitelkou Evropského certifikátu pro kosmetické služby, je to milá a příjemná žena, a pokud se pohybujete na Jižní Moravě, ráda si určitě přidá více praxe, než zase pokoří další mety na této cestě. Spojte se s ní.
Dále je podstatné, že sice odpudivá Plzeň, ale i v takovém městě je možno potkat lidi jako lektorku a kosmetičku Lenu Brožíkovou, která ve Vás dlouho zanechá stopu úžasného člověka, jakých v životě nepotkáte mnoho. Takže pokud byste náhodou zvažovali, že byste se chtěli v životě ubírat podobným směrem, jako obě Martiny a další jiné, tak rozhodně u Leny!
No, a to je asi tak všechno z našeho dvoudenního výletu napříč republikou. Co bych tak ještě dodala? Že i v hnoji se dá najít perla 