ZDRAVÍ PŘEDEVŠÍM
Pršelo, pršelo, a zase pršelo. Dětičky byly doma. I s kamarádkou. A hráli na schovku. A jelikož u nás doma je táááááákhle málo místa, brzy byly všechny schovávačky ohrané. A začali pobíhat na chodbu do sklepa. A rozšířili to na lítání v dešti kolem baráku.
Byla to náramná legrace, pendlovat z domu ven a zase zpátky. Do té doby, než přišla třináctiletá céra s brekem a skopnutými odřenými prsty na noze. Asi tam ten obrubník nečekala…
Byl už večer, necháme to uzrát do rána.
Ráno: „Mamíí, mě ta noha bolí ještě víc než včera a nemůžu na ni vůbec šlápnout!“
No tak to se nedá nic dělat. Budem se muset vydat na úrazovku, co když tam má něco zlomené. Jely jsme tam úplně poprvé, na rozdíl od kamarádky, jejíž rodina tam má už dávno otevřený účet a měli by dostávat body za věrnost.
Neztrácely jsme čas a těsně před sedmou už vzorně čekaly před ambulancí číslo jedna v prakticky prázdné čekárně. To bychom mohly být rychle odbavené. Obě jsme sázely přinejmenším na dlahu. Po chvíli vyšla sestra a doktor. A odešli pryč. Po další chvíli vyšla další sestra. A pak ještě jedna.
Hodina se přeloupla jakoby nic a stále se nic nedělo. Po dalších dvaceti minutách jsem dceři koupila v místním kafematu kelímek horké břečky s líbivým názvem „bílá krémová čokoláda“ (když jí to tak chutná).
Mezitím se stále nic nedělo, krom toho, že přicházeli nebo byli přiváženi další pacienti do čekárny. Za celou tu dobu odešli z ambulance čtyři zdravotníci a dovnitř se nedostal žádný ošetřeníchtivý člobrďa. Úplný Bermudský trojúhelník!
Čas se vlekl rychlostí želvy závodící s hlemýžděm a já už v duchu jenom počítala dvacky za každou započatou půlhodinu, kterou sliboval parkovací automat.
Nakonec se to překvapivě rozběhlo, zrentgenovali nohu, zhodnotili, že se tam nic nestalo, uf, tak žádná zlomenina se naštěstí nekoná a hurá k parkovacímu dvackožroutu.
Chci zaplatit tu horentní sumu, ale paní před ním stojí a zdržuje.
Zjistím, že nezdržuje, ale že automat je pokažený a ona volá obsluhu, jak ji ten hladomat vybízel. Mezitím přicházeli další zmatení rádobyplatiči.
Paní hovoří s obsluhou a slyšíme, že hlásí, že automat nejede, že je nás tam už asi šest,… a že to vydržíme a nebude nás to obtěžovat. Zavěsila a pravila: „Rychle mizíme, pán nám otevře závoru!“
Všichni jsme se nejkratší možnou cestičkou proklestili ke svým autům a myslím, že tam dlouho nikdo neviděl řadu rychle ujíždějících vozů, nápadně připomínající rally.
Bylo už dost hodin, vzala jsem si v práci volno celý den a šla vařit nějaký oběd. Dcera zavolala jiné kámošce, která byla taky doma nemocná, a tak měly spoustu času spolu klábosit. Do jejího soukromí jí nelezu, ale byly jsme blízko, a tak jsem leccos zaslechla. Poté, co byl dopodrobna vylíčen zážitek z úrazovky, probíraly cosi o zelenině, květáku a brokolici.
No teda, mé srdéčko zaplesalo a poskočilo radostí a pýchou. Jiné dívky v jejich věku řeší, jací se jim líbí kluci, a ony, děvenky zlaté, probírají zdravou výživu. Ach…. Zatetelila jsem se blahem. To je tak prima, že jim tak záleží na jídle.
Když tu slyším:
„Květák je ten, co chodí do třídy s Katkou, Brokolice ten, co smrdí a Zelenina je ten vysoký blonďák!“
Chytejte mě někdo!