ZÁŽITEK
Jsem milovnice krasobruslení a když je mistrovství světa čirou náhodou v Praze, to si nesmím nechat ujít. Koupily jsme si s náctiletou dcerou lístky na krátký program mužů, abychom na vlastní oči viděly, jak ten Ilja Malininů šroubuje ty čtverné vruty. A nejen on, těšila jsem se i na jiné, na Adama Siao Him Fa, Yumu Kagiyamu nebo našeho Reshtenka či Slováka Hagaru. A nesmím zapomenout ani na mého oblíbeného Mexičánka Donovana Carrillu!
Pokud nejste ortodoxní milovníci a fajnšmekři „krasa“ tak jako já, tak ty pány asi nebudete úplně znát. Ale to vás neomlouvá. Doučit!
Ono, když se to fakt umí, a podaří, je to opravdu nádhera a nejedno srdéčko zaplesá. Vrcholný umělecký zážitek.
Jely jsme na otočku. Brzy ráno jsme vyrazily vlakem do stanice Praha – Libeň. Já v O2 aréně nebyla dobrejch pětadvacet let! Naposledy jsem při jakési příležitosti vyhrála lístek na mistrovství v hokeji na zápas Česko – Lotyšsko, jela tam sama (lístek jsem dostala jen jeden kdesi za brankou a spárovat k němu druhý bylo nemožné), a místo vedle mě vyhrál zase asi nějaký Lotyš, který tam byl taky sám, tak jsme se spřátelili a radovali se z každého gólu, který padl do té „naší“ branky, za kterou jsme seděli. Jó, to byly časy, to jsem byla ještě mladé neopeřené pískle, to už snad ani není pravda.
Takže tentokrát jsme vyrazili ve složení: já, postarší vypelichaná krůta, s dcerunkou, která kategorii neopřeného písklete zdárně zastoupila. Nabalila jsem svačinu, čokinu, velké pití, šak je to na celý den, ať si to pořádně užijem.
Ve vlaku jsme si ovšem daly taky nějaké to pitíčko a cosi k snědku, když se to tak pěkně nabízelo, takže krom kyselých žížalek jsem stále měla batoh s plnou nádrží, ze kterého nebylo ujezeno ani upito.
Jenomže já v O2 aréně nebyla dobrejch pětadvacet let! Já už si to nepamatuju! A já stejně jako výprava Čecha Karla Němce při Svěrákovém a Smoljakovém Dobytí severního pólu pravidla nečetla, a přesto přijela. Rozmrazit jsem také potřebovala, páč byla kosa, co si ráda zalézá až pod košulu.
No a fronta, jak při novém letáku před Kauflandem, než otevřou. Chodí se přes bezpečnostní rámy, jako do letadla. Jenomže já ani letadlem neletěla dobrejch pětadvacet let! Šlo to pomalu.
Ženská za mnou byla úplně nepříčetná, že lidi, co si nosí jídlo a pití zdržujou, když je jasné, že to tam mít nemůžou a stejně jim to všechno vyhodí. Podívala se významně na můj ne úplně malý batoh a z očí jí sršely blesky. Vždyť už to začalo!
No a co, tak ať si příště přijede se spacákem a může si tam týden dopředu vystát nejlepší místo, aby byla vevnitř první, ccc, co já s tím? V duchu jsem se jí musela smát, jak byla úplně na infarkt, ale zároveň mi bylo jasné, že má asi pravdu, že moje dosud nesnězené pochutiny budou muset padnout za vlast. Kdybych to byla bývala tušila, tak bych byla bývala aspoň ty čokošky sežrala ať se jich třeba přecpu!
Přišla jsem na řadu. Sekuriťák byl aspoň milý, co mu jeho úloha dovolovala, omlouval se mi snad tisíckrát a radil mi, že si to můžu dát do úschovny. Neobměkčily ho ani psí piškoty, které jsem objevila v zapomenuté kapse kabátu.
Než mi došrotovalo, že jít dát věci do úschovny znamená, že bych musela zase z té tlačenice zpátky kamsi před celou arénu, a pak to vystát znovu, tak to vypadalo, že pro tu ženskou za mnou budou muset přinést nosítka. Ale tím by přišla o další kus programu, takže to moje věčné zdržování radši ustála. Kyselé rybičky mi z batohu stihly zmizet, a tak nemusely do rámu, kyselý ksicht za mnou do rámu šel a kupodivu prošel.
Jó holka, kdybys věděla, že my přijely s třicetipětiminutovým zpožděním, věděla bys, že nás už nic jen tak nerozhází a místo hromových pohledů bys nás ještě ráda nechala projít první.
Jelikož se mi celý ten proces při využití úschovny „neprotlačitelných věcí“ fakt nechtělo absolvovat znovu, nota bene když dceři se už podařilo projít dovnitř, nechala jsem jim za plačícího výlevu všechny dobroty ukryté v batohu. Dokonce jsem do hrobečku musela hodit i firemní termosku. Nenahraditelná ztráta!
Chvíli jsme se ještě motaly, než jsme našly naše sedadla, ale brzy jsme se uvelebily a sledovaly, co se děje dole na ledě. Dole proto, že jsme si koupily lístky až na ochoz do „prvního patra“, ale byly jsme hned v první řadě a za náma betová zeď a schody, takže neseděl nikdo před námi ani za námi, a to nám maximálně vyhovovalo. Tlačit už jsem se nechtěla. Navíc jsme měly fakt pěkný výhled a nic nám v něm nepřekáželo. Paráda!
Vedle mě seděly ještě další dvě neopeřené cácory a ty už s prvními (čili papírově „slabšími“) závodníky zapínaly nahrávání, fotily ostošest a výskaly jako by byl na ledě sám Justin Bieber nebo co já vím, ke komu tyhle dnešní holky vzhlíží. Pomyslela jsem si cosi o sladkých sedmnácti a nostalgicky se zasnila. Já měla tenkrát nad postelí vylepené plakáty kluků z Take That. Asi tři dny. Než mi je mamka strhla, jestli jsem se nezbláznila takhle ničit zeď. Trucovala jsem dvakrát dýl, než ty plakáty visely.
Ale zpět na led. Bylo to úžasné. Předem jsem se trochu bála, protože doma se dívávám ze záznamu a chvilky, kdy se nebruslí a kecá, si přetáčím. Měla jsem malounké pidi obavy, jestli nám potom přeci jenom nebude už dlouhá chvíle. Ale vůbec ne. Užívala jsem si jednoho závodníka za druhým, přestávky utíkaly tak rychle, že jsme toho opět moc nepopily a nepojedly.
Brzy se k nahrávajícím a výskajícím sousedkám přidala taky moje dcera. Já to vše se zájmem pozorovala a bylo mi moc dobře. Oni kluci fakt umí, jsou hezcí, vůbec se jim nedivím.
Závod běžel a nevím, jestli se to zdálo jenom mně, ale každý divák prožíval též, co se děje na ledě. Když se to povedlo, všichni se radovali a tleskali, když některý chudák upadl a třeba i vícekrát, zavládlo soucitné „Oooh“ a okamžitě následoval potlesk na povzbuzení závodníka. Lokala jsem ty chvíle plnými doušky.
Blížil se zlatý hřeb večera. Poslední rozjížďka. Nejlepší závodníci. Už Adam Siao Him Fa publikum úplně uchvátil, to bylo něco! (Vy furt ještě nevíte který to je?!)
A teď, teď přijde Malinin. Aréna bouří. Náctiletá polovina stadionu omdlívá, už když vjíždí na led a zahajuje jízdu. Hrobové ticho. Začala hrát hudba. Malinin se rozjel. Čtverák je tam! I s trojákem v kombinaci! Pak nájezd… a axel „jenom“ trojitý (vy úplní krasoneznalci, vy snad ani nevíte, že je první a jediný, kdo dokáže skočit axela čtverného, ale jel raději na jistotu a skočil jen trojáka). Ale to vůbec nevadilo! Z toho člověka přetékalo fluidum daleko za zdi arény. Diváci byli úplně hysteričtí. Za opravdu krátkou chvilku jsem se nechala strhnout taky a hulákala s davem jako by mi bylo patnáct. Bylo to TAK senzační!
I bez čtverného axela to bylo celé úplně famózní. Fantastická podívaná!
Po něm jel ještě Yuma Kagiyama, malý Japončíček, velký uměleček, ale chuďa upad a už to nebylo úplně ono. Poslední Shun Sato je taky velký sympaťák, ale jízda už nebyla takový tahák jako ty předtím.
Pohlédla jsem na hodiny a libovala si, že nemusíme hnát na vlak, půjdeme v klidu, a ještě si konečně stihneme koupit něco k jídlu a k pití.
To jsem si myslela ale jenom do té doby, než dcera pohlédla k davu lidí, který se kolem kohosi shluknul. Není to Kaori? (Rozumějte, Kaori Sakamoto, několikanásobná mistryně světa, velká sympaťačka a taky moje velká oblíbenkyně, jak ji nemůžete znát?) No taky že jo, takže jsme se tlačily taky, ulovit aspoň fotku.
No a pak jsme se ocitly s velkým davem u vchodu pro závodníky a personál a bylo s občerstvením vymalováno. Dcera chtěla zůstat a lovila fotky závodníků, kteří vycházeli a kvůli Malininovi byla ochotná si nechat ujet vlak a jet až dalším za dvě hodiny. Což jsem já postarší vypelichaná krůta už nemohla připustit.
S těžkým srdcem jsem ji bez fotky Malinina zblízka odtáhla a s konečnou platností jsme opustily O2 arénu. Kvapným krokem jsme valily na nádraží, stihly jsme to na minutu přesně. Ale zase tolik smutnit nemusí, ulovila i tak zajímavé kousky.
Ve vlaku jsme jely v kupé samy ještě s jakýmsi týpečkem, co furt něco klápal do noťasu. Bylo to na pohodu. Těšila jsem se hlavně na pochůzkového barmana, protože jsme si na nádraží nic k jídlu samozřejmě zase koupit nestihly. On přišel až v Zábřehu na Moravě! Já myslela že se mi suchem v puse odlomí jazyk!
Cestu jsme si krátily slovními hrátkami. Vymyslely jsme si kategorii Povolání a vymýšlely jsme postupně na každé písmenko nejvíc profesí, co si vzpomeneme. Vznikly z toho taky zajímavé paskvily, jako třeba zákuskář, věštitel nebo lopatista.
Kdoví, co ten týpeček klápal do toho noťasu. Třeba psal taky povídku. O tom, jak dvě jaruny ve vlaku vymýšlí kraviny.
Domů jsme dorazily až pozdě večer, vyčmuchaly všechno jídlo co bylo k mání, vypily půl studny a šly tiše do hajan.
A nechaly si zdát o krásných piruetách.