UČITELNICA
Drama. Jedeme se středoškolákama do Brna na veletrh Gaudeamus, by si naši mládežníci mohli obhlédnout stánky jednotlivých univerzit, co kdyby jim to náhodou pomohlo se rozhodnout, kam dál na vysokou.
Není nás moc, jen 120 děcek a 5 učitelů. Ani ten vlak není moc krátký, poctivě jsme nahlásili kolik nás pojede a oni do příslušného spoje zařadili nula vagónů navíc, takže nás ve stoje cestuje jenom asi půlka, to jde.
Jedu jedu vlakem, jedu jedu vlakem, jedu jedu vlakem sem a tam. A už tu máme Šalingrad. Na cedulích je napsáno „Brno hlavní nádraží“, tak to bude asi ono.
Než vystoupíme všichni z vlaku a nasajeme ruch největšího maloměsta, jedna ze studentek, říkejme jí třeba Petra, se ráno asi málo nasnídala, a než bys řekl „Štatl“, ležela jak široká, tak dlouhá mezi dveřma a simulovala mdloby. Nevím, proč jako musela zrovna tady, to jsou dneska móresy.
Podařilo se mi navázat zpožděné spojení s místním průvodčím a mašinfírou, aby nám neodjeli s půlkou Petry ve dveřích a aby mohl zbytek naší skromné skupinky ještě dovystoupit.
Podařilo se. Mezitím Petra ze zelené barvy začala opět chytat bronz, radši jsem s ní ale chvíli zůstala na peróně. I s jejím milým zlatým boyfriendem Lukášem. Pěkný páreček. Ona, zelená tyčka, on, růžovolící Arnold. Zbylých 119 děcek a 4 kantoři se vydali na šmirgl, aby se dopravili postupně na výstaviště. Šmirgl = šalina = tramvaj, kdyby náhodou.
Kde se vzal, tu se vzal, příchozí hovor od jedné z mých kolegyň. Jako fakt strašně nerada mi to říká, ale než stihli nastoupit do tramvaje, začala se svíjet bolestí další moje studentka, té říkejme třeba Erika.
Jelikož už Petře bylo mnohem líp, vzali jsme ji s pomocí Lukáše alespoň za Erikou, ať mám tu marodku pěkně pohromadě. Cestou jsem v nádražní budově stihla koupit coca-colu a bonbóny a doufala, že trocha kofeinu s cukrem přijde odpadlíkům vhod.
Otevřela jsem kolu, ozvalo se zlověstné „chššššt“ a lidé v okruhu jednoho metru měli náhle batikované oblečení. Přiznám se, že učitelka neučitelka, v tu chvíli veřejně jedna k..va vyletěla do světa. Ale přiznám se jenom k té jedné, abych zachovala dekorum. Nicméně hnědý koktejl splnil svůj účel a nabudil zkřehlé organismy malátnic.
Petra už byla v pořádku, a i Erika se jakžtakž zbrchala, nasoukali jsme se tedy všichni do tramvaje a já se modlila, ať těch 10 minut jízdy všichni vydrží.
„Předložte jízdenky prosím…“
Uááááááá!!!!!!!!!!!!!
Ještě chvíli a neznám bratra! To se všichni proti mně spikli nebo co?!! Zašátrala jsem v kabelce a pracně vylovila doklady i pro moji zdecimovanou posádku. Ufff….
Ještě jedna zastávka a už tam budeme.
„Předložte jízdenky prosím…“
Dělají si srandu?!!!! To se nemůžou hoši domluvit?! Že jeden vyleze a druhý vleze, to udělali naschvál!!!!
Znovu jsem celou proceduru s lístkama a kabelkou za spolufrfňání ostatních cestujících zopakovala a teď, teď už opravdu vystupujeme, uff….
Na výstavišti už to bylo v pohodě. Lidi se hezky tlačili k sobě, přítulní jedinci si zde přišli na své, a i vzduchu bylo dost pro všechny. Nula molekul kyslíku krát třicet tisíc lidí na uzavřeném prostoru asi sto tisíců metrů čtverečních, to je srovnatelné s množstvím kyslíku v tropickém deštném pralese. A když budete hodně dýchat, dotáhnete na příslušnou úroveň i tu vlhkost. Zkrátka jako v ráji.
Petra už byla v péči Lukáše docela zdravoučká a růžovoučká, vypustila jsem je tedy ke stánkům, zato Erice bylo nic moc, ale prý se jen potřebuje dospat. Sehnala jsem jí v zákulisí karimatku, přikryla ji bundami, ona se prospala a s úsměvem prohodila, že se za rok podívá znovu, kam by teda chtěla jít studovat.
* * *
Tato historka se opravdu plus mínus odehrála tak, jak je napsaná. Byla mi vyprávěna jednou paní učitelkou a já smekám. Jak probíhala cesta zpátky, už mi nevyprávěla, ale doporučila jsem jí po návratu z tohoto školního výletu černocha s ovívacím vějířem a partu lazebnic a masérek. Nebo aspoň tři štamprle. Tak čokošku!
A foto jsem si vypůjčila ze stránek mapy.cz a vyfotil ho nějaký šikovný Juraj Lauko.