Zápisník všedního dne

Teda já nevím, ale skoro se mi zdá, že když jsem říkala, že už nebudu tolik psát, vesmír si pravil: „Ale to se na to podívejme!“ A hned mi strčil několik po sobě jdoucích námětů, ze kterých upadám do mdlob. A co by troškařil, fuknul mi to rovnou všechno do dovolené!

Rezervovali jsme si chatičku, jako už tolikrát, tentokrát nedaleko Prahy, právě kvůli naší stověžaté matičce, abychom si ji co nejvíce užili.

Pominu to, že jsme celkem blízko Ruzyně a že nám tu nad hlavama poměrně často „lécú éroplány“. To beru jako takové zpestření, to doma nemáme.

Ale jaksi jsme si špatně přečetli inzerát až do konce, zejména tu pasáž o zdejší vodě. Je totiž pouze užitková!

Né že bych byla tak cimprlich, zažila jsem ve svém životě spoustu táborů úplně mimo civilizaci „v bojových“ podmínkách, ale když na to jeden není nastavený, a těší se na ty civilizační vymoženosti, tak teda jako fakt šok. Balancovat pořád s barelama kvůli kafi.

No, nějak jsme to otřepali, aklimatizovali, vyspali, a ráno hurá na první výlet. A už slyším zvenčí napůl vysmátý a napůl zděšený manželův hlas: „Nikam nejedem!“

????? Co to? Co se mu stalo?!

Vyběhnu ven a taky se smíšenými pocity hledím na úplně prázdné kolo od auta. To kolo, které se nám už delší dobu postupně malinko vyfukovalo, tak jsme ho před dovolenou radši dali do servisu a přede dvěma dny bylo spraveno s tím, že „tam cosi bylo vražené“.  Kolo zvládlo přesun přes půl republiky a pak se v klidu přes noc na chatičce hezky vyfouklo. Zlaté kolečko, ještěže se neprdlo na dálnici, to by už pocity nebyly smíšené, ale rovnou na odvoz k chocholouškovi.

Muže jako již několikrát v životě před dovolenou osvítilo, a dofoukal rezervu. Postavil se k situaci i k autu čelem a rozhodl se kolo sám vyměnit. Je dobrej, pojal to jako Pipi Punčocha. Říkal, „to jsem nikdy nedělal, to mi určitě půjde“. A stalo se!

Jenže. Úvaha. Ta rezerva jako jo, ale …. Přece jenom je stará stejně jako auto, čili si může s Metuzalémem podat ruku. „S tím já nikam nejedu, to nebudu riskovat, že se to rozsype. Jedem do servisu!“ No jo, jenže kam, v neděli ráno?

Strýček Google nám poradil, že v Praze funguje autoservis nonstop a že by to mohla být příležitost pro našeho stříbrného miláčka. Zavolala jsem, sice jsem pánovi špatně rozuměla (tady na chatě je horší (nebo hroší?) signál), ale pochopila jsem, že můžeme přijet a na počkání nám to opraví.

Tak jedem. Jak jinak než po dálnici, tady kolem Prahy jiné cesty snad ani nejsou. Jeli jsme plouživějším tempem, maximální limity jsme si netroufli pokořit. Zdárně jsme dojeli, a dokonce to našli napoprvé. Byla jsem v šoku. Představovala jsem si nějaký předražený servis s novou fasádou a dokonalými službami. Místo toho před námi stála polorozpadlá chatrč jak z konce světa, jeden by nevěřil že je v Praze. To jsou ta očekávání….

Nejdřív za námi přišla fenečka, která naštěstí nebyla pes hlídací, ale vítací. Zvědavě nás okoukla a teprve potom se odněkud z trosek vyloupl muž zhruba našeho věku, s vlasy a vousy černými jako uhel a se silným přízvukem. Jo tak proto jsem mu špatně rozuměla, to nebylo signálem, to bylo tím, že je cizinec! Tipovala jsem ho na Rumuna nebo Bulhara.

Krátce jsme si vysvětlili co a jak, a zmizel zase v troskách i s naším kolem. Nahlédla jsem dovnitř a viděla tam draze vypadající nablýskané auto se značkou RO. Tak jsem to uhodla, bude to Rumun.

My si mezitím krátili chvíli s pejskem. Fenečka kráčela ladným, elegantním, důstojným pohybem, přestože maminku měla zřejmě z rodu německého ovčáka a tatínka pěknýho vořecha. Zjistili jsme, že je perfektní chytačka malých klacíků v letu a náležitě toho využívali.

Najednou se za námi objevilo další luxusně vypadající auto, v něm vysoce elegantní dáma a stejným přízvukem, jako automechanik, se ptala, kde je ten automechanik. Jeden by si mohl myslet, že to je tady nějaké mafiánské doupě. Princezna pravila, že má domluvenou opravu kola. Chachá, to my taky. Ale už budeme do deseti minut určitě hotoví.

Jelikož příjezd k servisu byl dost úzký a dvěma auty sem tam nešlo vytočit, paní vycouvala před malou uličku, abychom se my mohli vytočit a vyjet. Hotovo, můžeme. Paní úplně zmizela. Asi pro ni bylo i těch deset minut čekání nesnesitelně dlouho. Nebo se potvrdila má mafiánská hypotéza a už ji nikdy nikdo nenajde. Pevně věřím ve variantu č. 1!

Tak snad už to bude lépe držet než po předchozí opravě. Zatím to vypadá že jo. A víte co? Po cestě jsme ještě míjeli odstavené auto s nějakou rodinkou. A? Měnili si kolo!

Dobrý, stihli jsme ještě výlety, co jsme měli v plánu, jenom v posunutém časovém pásmu.

Další den jsme šli do zoo.

Nechali jsme auto na záchytném parkovišti a pokračovali dál metrem a busem.  V buse jsem to tolik nesledovala, ale říkám si, bude zastávka Zoo Praha, to poznáme. Najednou slyším muže: „Zoo, vystupujeme!“ Než jsme se rozkoukali, vystřelili jsme ven a autobusek pokračoval dal bez nás. Až pak jsme si ujasnili, že to je pouze jakési parkoviště nazvané „Parkoviště ZOO“, i když mi Valaši úplně nechápeme, proč se tak nazývalo, když bylo od zvířat vzdálené dva kilometry.

No, tak jsme čekali na další autobus, abychom dojeli fakt do zoo.

Jen co překročíme bránu, slyším: „Ahoooooj Ali!!!!“ Ohlédnu se a zubí se na mě spolužačka mojí sestry z Hodonína, která se časem taky přestěhovala do Zlína. Tak už jsme se potkaly i v Praze…

Bylo horko, bylo dost lidí, takže hodně zvířat si zalezlo a odmítalo se ukázat. Neviděli jsme tak vůbec vlky, tazmánské čerty ani vombata, který nám na důkaz, že tam opravdu žije, nechal k nahlédnutí alespoň jeho typické hranaté hovínko.

Ale měli jsme štěstí na gorily, to vám povím, ty se opičily!

Než jsme prošli celou zoo, byl už večer a byli jsme pořádně uťapaní.

Další den jsme se proto rozhodli využít zdejší svépomocí vybudovanou saunu, pěkně na kamínka vytápěná dřevem.

Všechno k dispozici: dřevo, třísky, papíry, pepo… ale ať hledáme, jak hledáme, sirky ani zapalovač nenacházíme. Vybavila se mi scéna z Marečku podejte mi pero: „Vy nekouříte?“

Zvracet se nám sice nechtělo, ale zklamaní jsme byli.

Jenže vynalézavý chlap, je vynalézavý chlap, a když už je rodina nachystaná a natěšená, tak jim tu saunu dopřeje! Jak to udělal s tím papírem, pepem a jistým kuchyňským spotřebičem, ze kterého po určitém čase létají topinky, na to se mě neptejte, ale fakt rozdělal v těch kamnech oheň a pořádně to rozhicoval.

A my si užívali…

No uznejte sami, jedno překvapení za druhým a většinou milá teda nebyla. Ale když to pominu, nakonec z toho byly parádní zážitky a budou z toho krásné vzpomínky. A kdoví, kdyby všechno klapalo jak na drátkách, jestli bychom se tu nakonec ještě nenudili?

A tak si to pěkně užíváme. V autě nás občas ještě zazlobí turbo, ale zajímavé je, že vždycky když řídím já. To má znamenat zas co? Ccc!

Všem dovoleným, povedeným i nepovedeným, zdar!