STOPAŘKA
Jela jsem jednou sama s dětma ke tchýni. Přestože se v takovém případě vždycky perou o místo spolujezdce vedle řidiče (chápete, hrají hru na žlutá auta a z předního sedadla mají větší šanci uvidět žluťáka dřív než ten druhý, nehledě na to, že se tímto posedem rapidně snižuje riziko výskytu snězených bramboráků na palubní desce), tentokrát na to zapomněli a „omylem“ si sedli oba dva dozadu.
Sotva jsme vjeli do Vizovic, mé periferní vidění zaznamenalo u autobusové zastávky nesmělou ručku zvedající palec nahoru a pokoušející se zastavit nějaké auto.
A já, přestože jsem nikdy za svůj život žádného stopaře nevezla, ve zlomku sekundy jsem vyhodila blinkr i volant do pravé strany a zastavila.
Stáhla jsem okénko a s vykulenýma očima koukala do dobrotivého obličeje starší ženy, která vypadala úplně jako pohádková babička. Bylo jí dobře tak pětasedmdesát, možná i osmdesát.
Láskyplně se usmála a ze všeho nejdřív se ujišťovala, že neobtěžuje. A že jí teď asi nejede žádný autobus do Zlína a že to ještě nikdy za celý svůj život neudělala, ale že ji napadlo zkusit si stopnout nějaké auto a byla zřejmě dost překvapená, že hned to první zastavilo.
Ubezpečila jsem ji, že jedeme také do Zlína a že ji moc ráda svezu. A jelikož jsem byla zvědavá, zapředla jsem hovor, kdeže se tady vůbec vzala, či byla navštívit nějaké své příbuzné.
„Ale kdepak…“ usmála se, já jsem tady byla na výletě.
„A kampak jste si vyrazila?“
„Ále jela jsem autobusem jen tak, a v té jedné vesnici tady kousek, tam se mi líbilo, tak jsem vystoupila. Vyšla jsem na takový pěkný kopec a pak se zase vrátila a došla až sem na zastávku. No a vypadá to, že autobus jede až za půl hodiny, tak jsem si říkala, že zkusím někoho stopnout.“
Musela jsem se smát. Bylo jasné, že paní byla nakonec na výletě u nás na Lhotskách a evidentně jsem nebyla jediná, kdo si zamiloval zdejší cestičku na kopeček k lesu, která nabízí dechberoucí panoramata.
Ve Zlíně jsem jí nakonec zastavila na parkovišti u Lidlu, a ještě, než vůbec otevřela dveře, aby vystoupila, začala se usmívat, protože tam zahlédla kámošku Máňu a těšila se, jak jí to všechno povypráví.
A já?
Já měla najednou na tváři také pohádkový úsměv…