ROZHODNUTÍ
K dnešnímu příspěvku mě inspiroval jiný příspěvek na facebooku. Dezinformátoři. Antivaxeři. Sluníčkáři. Prorusáci. Chcimírové. Xenofobní odpad. A doplňte si klidně další. Je toho všude plno.
Lidé, jejichž názory jsou nám naprosto cizí, vymykají se běžným normám, nebo přinejmenším postojům, které jsme si za normy jako společnost zvolili.
Mám pocit, že za posledních pár let se tady na cokoliv vždycky vytvoří dva tábory. Názory A a názory B, které se absolutně rozcházejí, dva extrémní protipóly. Přičemž ten „můj“ je vždycky správný a ten opačný je vždycky špatný. Černá nebo bílá. Nic mezitím. Nulová tolerance. Jsme schopni bránit svůj postoj všemožnými narážkami, urážkami, často i fyzickým napadením.
ON je dezinformátor, ONA paktuje s Putinem, ONI jsou sektáři. ONI VŠICHNI mi ubližují a já se musím bránit.
Opravdu?
A kde je zodpovědnost za svoje vlastní rozhodnutí?
Vždyť přece máme volbu, čemu chceme nebo nechceme věřit. Každý „guru“, každý „vůdce“ by nebyl tím, kým je, kdyby ho nenásledovaly davy. Kdyby tu pozornost od ostatních lidí neměli, bylo by to stejné? Vůbec ne!
Kdyby lidé, kteří hlásají „bláboly“, ať už s dobrými či nedobrými úmysly, neměli pozornost desítek, stovek, tisíců dalších lidí, byly by tím, kým jsou? Nebyli! Byli by v našich očích nejspíš podivíni, ale asi bychom si jich zase tolik nevšímali a možná by nám ani tolik nevadili.
To, co z nich dělá „nebezpečné dezinformátory“, je, že jsou následováni dalšími lidmi. Námi samotnými. Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Kolik lidí tě následuje, ...
Začněme všichni u sebe.
Každý z nás má volbu. Čemu chceme nebo nechceme věřit? S čím se chceme nebo nechceme ztotožnit? Pro co se chceme ROZHODNOUT?
Není to o lidech, kteří něco hlásají, ale je to o lidech, kteří se k nim připojí! A když to nebude tamten, bude to někdo další, jiný. Lidé chtějí někoho následovat a je úplně jedno, koho si na to místo dosadí. Je to o lidech, kteří se možná nechtějí sami pro něco rozhodovat, ale chtějí zodpovědnost za sebe přepinknout na někoho dalšího. Pak je velice jednoduché ukázat prstem ON je vinen, ON za to může.
Třeba když mi někdo řekne, že jsem kráva.
Blbka.
Pako.
Nebo i něco mnohem horšího.
Není to o tom, že to někdo řekl, ale o tom, jestli s tím souzním, jestli se s tím ztotožním. Buď tomu budu věřit a následovat tento názor a budu se cítit hrozně a vinit onoho člověka, nebo mi je tento jeho názor cizí a nechám to být. Příklad.
Berte prosím toto povídání jen jako moje osobní zamyšlení se nad daným tématem, nikoliv jako něco, co bych chtěla prosazovat a přesvědčovat ostatní, aby to vnímali stejně jako já.
Kdo se chce naštvat, ať se naštve. Kdo se tím nechce zabývat, ať se tím nezabývá.
Neovlivníme slova a činy jiných lidí, ale to, co je v naší moci, je reakce, postoj.
Máme volbu. MŮŽEME SE ROZHODNOUT.