RESTART
Jak asi někteří víte, kromě jiného i ráda háčkuji. Teď mám na tohoto koníčka času dost a mám rozdělaných pár věcí najednou. Často když se blížím k bodu, kdy je třeba uháčkovat nějaké menší části zvlášť a pak přišít, většinou se mi do toho hned nechce, a tak začnu háčkovat něco dalšího.
Proto mám teď rozdělané bačkůrky pro dceru podle návodu z knížky a zrovna tak autíčko pro jednoho řekněme Cipíska. Tam jsem si návod našla pro změnu na internetu. Protože bez návodu ani ránu!
Dcerunka už má dosti velké lodičky, ba přímo plachetničky (rozuměj nohy, mohla by s nimi celkem úsporným způsobem šlapat zelí při minimálním počtu šlapů), a tak bylo potřeba si daný návod nějak upravit, natáhnout do šířky i do délky. Odhadla jsem to a jela. Nejdřív dvojité podrážky dokola a na to pokračovat s vrškem bačkůrky.
Mezitím dcera odjela na prázdniny k tetě a já došla do bodu, kdy bude lepší to zkusit přímo na nohu a přeměřit, než to dokončím. Odložila jsem tedy práci, dokud se dcera nevrátí, a začala háčkovat druhou papuč. Práce mi šla hezky od ruky, a ještě před návratem jsem opět došla do stejného bodu, kdy bude lépe botičku zkusit a přeměřit.
Vrhla jsem se tedy na autíčko. Návod hezky rozkreslený, je potřeba uháčkovat jednotlivé díly (horní, spodní, boky, kola), a pak zkompletovat. Hmm, zatím to vypadá dobře.
A tak kličkuju zápěstím mezi očky příze, až se mi od háčku kouří, mám už hotový spodek, téměř celý horní (a nejdelší) díl, když mě napadne si to zkusit dát k sobě a pokochat se, jak to bude asi vypadat.
Ejhle! Bude to vypadat dost blbě, protože jsem si na začátku špatně spočítala počet ok a mám tedy jeden díl širší než druhý! A do frasa!
Co teď?
Mé dřívější já by se snažilo udělat cokoliv, jen aby to nemuselo moc párat. Když už s tím byla taková práce! Nějak to nastavit, zapošít, i když by konečný výsledek nebyl úplně to ono, co by si moje dřívější já představovalo.
Ale s překvapením jsem si uvědomila, že přece chci, aby to bylo co nejhezčí, a okamžitě jsem zhodnotila, že je nutné radikální rozhodnutí. A abych si to náhodou nerozmyslela, vypárala jsem to celé pro jistotu hned. Teď! A všechno!
A je to!
A začala jsem znovu, lépe, a s výsledkem jsem prozatím velmi spokojená a za ten pocit to párání stálo.
A už tu máme šťastný den, kdy se děti vrací od tety domů.
Tak pojď dcerunko, pojď si vyzkoušet, jak ti budou sedět ty bačkůrky. „Já nevím mami, je mi to nějaké moc velké přes patu a tady v tom nártu zase úzké.“ Obhlédnu to a naznám, že to fakt není ono, že je to na prd a že by to nikdo nechtěl takhle nosit, leda trpaslík s ještě užšíma a ještě delšíma nohama.
Mé dřívější já by se snažilo…
Tak to vypáráme a začneme znovu!
Nakonec jsem se k oboustranné spokojenosti uchýlila k jinému návodu na základní papuč, která se dá velikostně doladit i ke konci práce tak, aby dobře seděla, a uši a ksichtík na ně můžu potom našít podle návodu původního.
A proč vám to tu tak sáhodlouze, i když velmi zajímavě vyprávím? (Tady můžete poznat citaci Cimrmana)
Protože jsem si uvědomila, že i v životě je někdy zkrátka lepší udělat radikální řez, vypárat vše staré, které není podle našich představ a je možné začít budovat znovu. Od začátku.
Kdysi jedna paní říkala: představte si třeba, že chcete upéct bábovku. Ale místo cukru omylem vezmete do ruky sůl. A záleží už jen na tom, kdy si toho všimnete. Pokud ještě předtím, než začnete sypat do těsta, tak je to fajn. Ale někdy si to holt uvědomíte, až když se do bábovky zakousnete a zjistíte, že vám nechutná.
A v tu chvíli je opravdu lepší bábovku vyhodit a začít znovu. Co my víme, třeba z toho příště vyjde chutný třípatrový dort? Nebo třeba dort ve tvaru trolejbusu, o který se pokusíte, protože váš syn je prostě miluje?
Nebojme se zkoušet a ochutnávat život, nebojme se výzev, i za cenu, že se můžeme dostat do slepé uličky. Když se po ní nevydáme, nikdy nezjistíme, že je slepá, a budeme stále přemýšlet nad tím, jaké to tam asi je, jaké by to bylo. Kdyby…
A třeba nakonec zjistíme, že ta ulička, o které jsme si mysleli, že je slepá, vede do rajské zahrady. Kolikrát v životě už se mi stalo, že „já tam teda zavolám, jen abych si vyloučila, že to nepůjde, že nebudou mít zájem…“ A ono to šlo, a jak dobře!
Já vím, někdy je zkušenost bolestná, čas se vrátit nedá a některé věci „přišít“ zpátky nelze. Vytrhané zuby vám znovu nenarostou, po rozsekaném obočí zůstane jizva a poškozené plíce jsou poškozené plíce.
Ale naše touha jít dál, ta se dá obnovit vždycky.