PŘEROD
Od té doby, co máme psa, mám zase rozšířenější okruh známých. Tu potkáme Rózu, tu Árona a někdy taky Sany. A začala jsem se přátelit i s jejich majiteli. Mám podezření, že už si vzájemně hlídáme čas, kdy by ti druzí mohli jít zrovna na procházku a vyrazíme taky. Třeba někoho potkáme! A Foxík si zase jednou legálně pohraje a poskáče nějaké kámoše, nebo kámošku, protože Róza už je jeho baba! Teda já nevím, já nejsu žádný pejskař, ale není to ještě brzo, Antone Foxoviči?
A tak jsem se jednou z rozhovoru s milou paní Rózovou dozvěděla, že když půjdu lesem ještě dál po žluté, než kudy obvykle chodím, narazím na kapličku. I paní Áronová to říkala. Bylo to ještě v době před Vánoci, než jsem si vzala dovolenku a chodila do práce. V období nejdelších nocí v roce a kdy jsem byla ráda, že jsem občas ještě přijela domů za světla.
V mých vzpomínkách z raného dětství se vyskytuje jeden dávný střípek, kdy jsme v mém rodišti chodili s tátou do lesa „ke svatému Jánu“. Malá kaplička uprostřed lesa, kde poutníci v časech minulých rozjímali nad strastmi a slastmi bytí. Většinou to bylo v době, kdy kvetly konvalinky a já si užívala jejich vůni. Anebo jsme šli v létě na hřiby a plnili košíky poklady s kloboučky. Ti, co nic nenašli, plnili aspoň břicha malinami.
Inu, jářku, tak jsem se nedávno jedno relativně ještě brzké páteční odpoledne po práci rozhodla: dneska dáme tu místní kapličku!
Obula jsem si parádní škorně (rozbité gumáky), nastartovala vodítko a vyrazili jsme kvapíkem vpřed, abychom se stihli vrátit včas a v lese nezatměli. Potkat noční hejkaly a bludičky bych teda vážně nechtěla.
Přišli jsme na rozcestník, kde se obvykle obloukem stáčím na okružní cestu směrem domů. Znejistěla jsem. Podle mapy by to mělo být ještě asi necelé dva kilometry. Zvládneme to? Začíná se maličko smrákat a v lese padne tma dřív, než bys řekl haf.
Nic se neboj a běž, říkal mi tichý hlásek.
Šla jsem.
Klopýtala jsem chvatným krokem, nedbaje kořenů a kamenů a odháněla rádobyobklopující strach, který se mi vysmíval: Ztratíš se! Zraníš se! Nic neuvidíš!
I pes se zastavoval a v očích měl tázavý pohled. Jsi si jistá?
Byla jsem si jistá.
Přidala jsem ještě více do kroku. Po chvíli jsem potkala další rozcestník, který hlásal – sv. František 500 metrů. To musí být ono! Už jsem tak blízko cíle!
Když jsme tam dorazili, začalo se už opravdu povážlivě smrákat. Ale to místo mě hmatatelně zpomalovalo. Zastavilo. Přijalo.
Kaplička nebyla zamčená, bylo možno vstoupit dovnitř. Na maličkém oltáři byly nějaké květiny a tiše se třepotal plamínek drobné svíčky. Ticho bylo ohromující, obklopující a objímající. Nešlo jinak než pokleknout.
Tady, na poutním místě uprostřed lesů jsem si uvědomila toliko věcí ve svém životě, že právě takhle se měly, ba dokonce musely stát. Chápala jsem souvislosti, které mé chápání vlastně úplně přesahovaly, ale já věděla, VĚDĚLA jsem každou buňkou těla, že vše se děje, jak má. Že vše má svůj nezastupitelný význam a s dokonalou přesností je součástí právě mého života.
S vědomím, že venku už tma obchází kolem, jsem chtěla spěšně poděkovat a odejít, ale jako by mě tam něco pozdrželo a říkalo „neboj se“.
Setrvala jsem tedy ještě v tom mystickém okamžiku, kde se úplně zastavil čas. Byla jsem tam pár vteřin? Minut? Hodin?
Zvolna jsem vstala a s nejhlubší úctou a vděkem místo opustila.
Foxík seděl venku a čekal. Střežil. Chránil. Jakoby i jemu už bylo jasné, proč jsme sem přišli.
Pokynula jsem mu a vyrazili jsme na zpáteční cestu domů. Bylo už notně šero a začaly se mě opravdu zmocňovat obavy. V uších mi ale stále znělo „vyvedeme tě ven“.
Zdálo se mi to, nebo mi najednou mizely všechny kameny a klacky pod nohama? Žádná větvička v obličeji, žádné tvrdé hroudy pod podrážkama bot.
Nevím, jak se to stalo, ale určitě musela zafungovat Einsteinova teorie relativity, protože cesta z lesa trvala podstatně kratší dobu a v době, kdy se už absolutně setmělo, jsme vyšli z lesa na louku a bezpečně došli až domů.
Blíží se konec roku, a tak má člověk tendenci bilancovat, hodnotit.
Tento rok byl pro mě hodně náročný. Událo se toho tolik a zdaleka ne všechno jsem zvládala levou zadní bez ztráty kytičky.
Ale teď s blížícím se přerodem do roku nového, v pořadí už dvoutisícího dvacátého šestého, vím, že vše je tak jak má být, a že naše kroky jsou bezpečně vedeny přesně po takových cestách, po jakých mají. Protože vždycky, vždycky nás nakonec zavedou ke světlu.
A tak nám všem do nového roku přeji, ať nás naše životní cesty dovedou vždycky tam, kam bychom si přáli dojít, abychom dokázali zvládnout i nesčetné výmoly, objížďky a dočasné uzavírky na trati a abychom kvůli nim nikdy neztratili svůj směr, svůj záměr.