PŘEKVAPENÍ
Tak to se teda povedlo!
Krom toho, že dvěma dětem v týdnu zajišťuju odvoz do kroužků, kam se sami nedostanou, chodím si i já jednou týdně zatančit se skupinkou prima žínek. Takové kroucení různými částmi těla je pro mě velmi blaho-dárné.
Minule jsem už dvakrát chyběla, a tak jsem se do toho dneska pořádně opřela. Sulc se pěkně natřásal a sádlo teklo proudem. Stačí mi trocha tělocviku a vždy se mi obličej zbarví do sytě jahodového odstínu.
Nazpátek jsem k nám na kopec vyšlápla s kamarádkou, která si jen tak pro radost běhá desetikilometrové okruhy, takže kopec jsme spíš vyběhly a špeky dostaly další zářez.
Přicházím domů, orosená jako právě vychlazená dvanáctka, a rudé líca by mi mohla závidět i Marfuša.
Odemykám.
Co je to za boty ty černé adidasky?
„Ženo, máme návštěvu!“
Překvapením otevřu svá ústa a začínám vysílat zděšené pohledy. Bylo-li to možné, mé tváře získávaly barvu opravdu šťavnatých jahod. Jenomže aroma, linoucí se všude kolem mě tomu naprosto neodpovídalo a jenom jsem čekala, kdy kolem mě začnou kroužit mouchy.
On mi sice manžel říkal, že se „někdy“ staví kolega z práce, který taky včelaří, ale sám nevěděl kdy, a on najednou Tadeáš zavolal, že je poblíž, no, a kdo to mohl tušit? No kdo?
Z co největší vzdálenosti, doufajíc že vzduch cirkuluje opačným směrem, jsem natáhla svou pravici: „Těší mě, Alena.“
Vysvětlila jsem mu, že se přibližovat nebudu a je to v jeho nejvyšším zájmu, ale bez mrknutí oka přistoupil, dal mi lúbanec na Marfuškraně a prohlásil, že není žádná padavka.
No…. Jeho chyba!
Takže, milý Tadeáši, jestli náhodou čteš tyto řádky, tak jsi sympatický muž a jsi u nás kdykoliv vítán. Až na úterý večer!