Zápisník všedního dne

Znáte tu pohádku? Jak kohoutkovi zaskočilo v krku zrníčko? A slepička běžela a běžela, ke švadleně, k ševci, k prasátku, ke kravičce, aby jí pomohli zachránit svého miláčka… (hergot a kde je v tom příběhu nezištná pomoc?! Co to je za pomáhání? Pomůžu ti, ale pod podmínkou, že… Vždyť to je vlastně pohádka docela naprd, že jo?)

No, nechme stranou rozjímání nad morální a etickou hodnotou tohoto povídání, kdy slepička lítá jak husa, aby se chamtivý kohout nezadávil, krkoun jeden. (Slovo krkoun jsem si vypůjčila z pohádky Ať žijí duchové, protože se mi líbí. I pohádka, i to slovo).

Dneska vám povím úřední verzi tohoto příběhu. Mějte prosím stále na paměti, že jména si vymýšlím. A někdy nejen jména.

A nyní oprostíme se od toho začátku, kdy se někdo nechtěl vůbec rozdělit a sežral sám celé zrno. Krkoun jeden! (To slovo je fakt vydařené, musím ho používat co nejvíc.)

Naše vyprávění započneme prostě a jednoduše tam, kdy je potřeba někam zavolat a něco domluvit. Ušetřím vás odbornějších podrobností, jakože existuje několik různých druhů veřejnoprávních smluv o poskytnutých dotacích či veřejnosprávních kontrolách (všimněte si prosím toho rozdílu, veřejnoprávní x veřejnosprávní – asi nechápete, to je jedno, prostě bla bla bla a pojďme dál.)

Zkrátka jsme potřebovali vidět nějaké dokumenty, které se již nacházely v městském archivu docela vzdáleném. A to bych nevěřila, jaké to bude napínavé dobrodružství teda.

Na první pokus jsem zkusila webové stránky nejmenovaného městského úřadu a procourala jsem kontakty, zda nenarazím na nějaký přímo archivní záznam. A narazila!

Už žhavím telefonní linky a volám paní Amálkové. Krátce se představím, povyprávím pohádku o tom, co potřebuju, abych zachránila kohouta a jaké mám štěstí, že jsem ji našla rovnou, na první dobrou, archivářku jednu zlatou!

Chvíli si povídáme co a jak, je to moc příjemná paní, a když už přijde na to, co konkrétně potřebuju za účetní papíry, tak mi ta laskavá paní oznámí, to že volám špatně, protože ona je na odboru stavebním, a myslela si, že potřebuju něco k té stavbě, a já jí teda vysvětlím, že potřebuju papíry na to, co se v té stavbě dělo a s tím mi ona bohužel pomoct nemůže. Ach jo…

Ale protože je fakt milá, přátelská a laskavá, dá mi kontakt jiný, na paní vedoucí celého věcně příslušného odboru Bruncvíkovou i na pana vedoucího těch záležitostí, pana Cvacha. Pěkně jsem poděkovala a zavěsila.

A už žhavím telefonní linky a volám rovnou velké šéfce Bruncvíkové (větší „zvíře“ by mohlo víc vědět). Mile mě překvapila, že byla tá Bruncvíkovic Míla fakt velmi milá. Jak milé! Řekla mi, že zhruba ví, o co jde, ale víc bude vědět paní Drátková, ať se obrátím na ni. No dobře, takže Cvacha můžu přeskočit. (třeba je to dobře, co když je to krkoun?)

Znovu žhavím. Ještěže to nefunguje jak v seriálu Návštěvníci, ti, když žhavili, tak vypustili rybník. Já bych tady sice mohla vypustit akorát tak naši Kudlovskou přehradu (která je mnohem menší než rybník, ale jednou to má hráz, tak je to přehrada!), ale kam bychom chodili v zimě bruslit?

„Městský úřad…, Drátková, prosím“ ozve se ze sluchátka opět velmi příjemným hlasem. Znovu se představím, znovu spustím historku o dokumentu uvězněném v archivu, krkounovi jednom ukrkeném, a napjatě očekávám, že vyslechnu „ano je to tady, přijeďte si, já vám to vydám“. Ale místo toho následuje: „Paní Lišková, tady to dělala přímo na oddělení paní Ersterwasserfallová, já Vás na ni přepojím, ona bude vědět.“

A tak za stálého žhavení čekám na spojení a ze sluchátka mi přitom hraje Čtvero ročních období od Vivaldiho, akorát ve verzi nějakého velmi syntetického zvuku. Brr.

„Prosím!“ Štěkne na mě místo Vivaldiho ostrý hlas.

„Ersterwasserfallová!“

„Já…eh..,“ začnu koktat, protože mě ten haf úplně zaskočil, „paní …“, jak že se ta baba kruci jmenuje? „Paní Er.., paní úřednice…“, zvolím nakonec neutrální oslovení, vzpamatuju se, a znovu jí povyprávím již notoricky omletou prosbu s archivem.

„No to si ale musíte podat žádost, to nejde si takhle zavolat, že byste něco chtěla…“

„Moc vám děkuji za informace, jste velmi laskavá, děkuji!“

Roztála jak čokoláda zapomenutá na balkóně orientovaném jižním směrem a pravila o poznání příjemnějším hlasem: „Podívejte, paní Lišková,“ a vysvětlila mi to a to a tamto, z čehož vyplynulo, že se musím ještě spojit s vedoucí organizace, která ty dokumenty předala k archivaci, takže musím zavolat paní Fouskové.

No tak jo.

Roztáčí se znovu kolečko, opět žhavím, i když už jsem teda značně vychladla.

Paní Fousková si nebyla jistá, předala mi kontakt na paní účetní Grantovou. Ta si vybavila, že ty dokumenty ládovaly na městě do archivních krabic s paní Hráčkovou. Ať jí zkusím zavolat, snad tam ještě pracuje.

No dobře.

Telefon zvoní.

„Městský úřad …, Chaloupková, prosím“

No mě snad vomejou! A kde je Hráčková? Málem jsem to tak řekla i do telefonu. Naštěstí jsem se včas zarazila a zdvořile se na paní Hráčkovou přeptala. Ale jo, je tam, já vás přepojím.

Znovu mi chrastí do sluchátka syntetický Vivaldi. Půl minuty, minuta. Minuta a půl. Nic, asi tam není.

Zavolám opět Chalupě, jestli by mi teda dala číslo popisné přímo na Hračku. Pardon, číslo telefonní.

„Ale né, ona tam určitě je, já ji slyším až sem, jak se tam chláme, já vás ještě přepojím!“

Teda ale tohle je fakt prznění Vivaldiho ten divný zvuk!

„Hráčková, prosím“ A to je zvuk mým uším pro změnu lahodný!

Joooooooooooo!!!! Senzaaaaaaaaa!!!!!!! Huráááááááá!!!!! Povedlo seeeeee!!!! Já snad začnu tancovat kozáčka!

Vysvětlím paní Hráčkové situaci, že mám na ni kontakt od paní Grantové, předtím jsem volala už Amálkové, Bruncvíkové, Cvacha jsem přeskočila (krkouna!), dále Drátkové, Ersterwasserfallové, Fouskové. A ať mi už prosím konečně ty dokumenty přislíbí, protože jestli se nezadusí ten pomyslný kohout, tak někdo určitě zadusí mě, pokud to nevyřídím.

„Paní Lišková, ale já už pracuju na jiném oddělení, já vám dám kontakt na paní Ingrovou…“

Uuáááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!

Řeknu vám, kdybych byla slepice a měla zachránit kohouta, tak už dávno zaklepe pařátama.

Krkoun jeden!