ODPAD STORY
Tak a je to tady. Oficiálně. Stala se ze mě vesničanka. Až mě potkáte, nedívejte se mi do bot, mohli byste zahlédnout kousky slámy. A k nim ještě kousky dřeva, naplaveného, protože čistokrevná selka ze mě při nastupujícím pozdním mládí asi už nebude, a tak mi nezbyde nic jiného, než se hrdě hlásit aspoň k náplavám doplňujícím stavy zdejších starousedlíků.
Už jsme komplet přestěhovaní. Proces přemísťování nekonečně mnoho věcí (nových, starých, půjčených i modrých, jako na svatbě) bych přirovnala k jízdě na tobogánu, obtížnost „černá“. Ne, to je málo. To bylo spíš tak jak když vlezete na centrifugu a v jeden moment nevíte, jestli vaše hlava a horní končetiny patří ke stejnému tělu jako končetiny dolní. A pupek, tak ten se přestěhoval úplně do jiné galaxie. Ano, to je mnohem výstižnější přirovnání, s tím už bych mohla být docela spokojená.
Takže po pomyslném slezení z centrifugy, čili po přestěhování a vyvezení posledních věcí, jsme si trochu oddechli a už na nás čeká další zařizování. Jako měšťáci jsme byli zvyklí, že jsou na každém rohu barevné popelnice na tříděný odpad (a proto mě vždy udivovalo, když jsem v běžné černé popelnici vídala vyhozené obří kartony od gigantických televizí, prázdné pet lahve od coca-col nebo vím já co ještě, jako by dotyčný, jehož hanebná ruka upustila ten sajrajt, nemohl popojít pár kroků dál).
Ovšem v malé obci to je jiné kafe. Nemyslete si, taky tady máme velké barevné kontejnery, opice už tu po stromech nelozí. No ale mít svou malou vlastní soukromou popelnici na tříděný odpad, jenom pro nás, no považte, kdo by nechtěl?
Jelikož náš osvědčený odpadový systém v bytě ve městě vzal za své, a už jsme ho nestěhovali (no jo, koš už byl prasklý a tříděné jsme shromažďovali v pevných potrhaných igelitkách, přiznávám), rozhodli jsme se pro sofistikovanější dokonale geniální proces vymýtání odpadu, do detailu propracovaný systém, a to takový, že zkrátka koupíme nové koše.
„Ali, tak je vyber ty, já se postarám u starosty o popelnice“, pravil můj muž.
I stalo se.
Manžel vyřídil giga dózy na odpad (ať nepíšu furt dokola slovo „popelnice“, chápete), a pan starosta přislíbil, že až pojede kolem, že nám je hodí k domu. Bezva! Taky podal informaci, že je popelnice den před svozem nutné přistavit k hlavní cestě, chlapi popelářští jezdí už kolem šesté ráno.
Předávali jsme ten den k večeru ještě klíče od staré zahrádky, měla jsem ve městě spoustu času, tak jsem zajela do nákupního centra a řádila. Koupila jsem taky mimo jiné ty nové koše s barevnými víky, to bude potříděníčko! Přihodila jsem do vozíku rovněž stěrku na okna do auta a nové baterky, které jsme teď pořád někde hledali a potřebovali. Tak ať jich máme dost.
Přijíždím domů a těším se, jak uvedu do provozu náš nový třídící systém. Byla už tma a docela foukalo. Postavila jsem koše na zídku za brankou, že nejdřív vyložím celý nákup tam, a pak to odnosím do domu. Otočím se do auta pro další věci a v tu ránu poryv jako hrom (nechci být sprostá, hrubá ani hulvátská, takže poryv jako prase nebyl), ozvala se ohlušující rána a vžžžžum, koše byly zvalené na zemi přes schody. A že jsem vybrala opravdu kvalitní zboží, byly hned rozbité. Grrr! A k tomu si chtěly hrát na honěnou, drze mi uletěly až ke kanálu a doslova mi utíkaly pod rukama, až mi to připomnělo písničku Klobouk ve křoví.
Ale nevadí. Děti mi hlásily, že je u cesty už naše nová popelnice. Super! Vidím zatím jen jednu, říkám si asi podle toho jak měl starosta místo v autě, další přiveze později. Vyběhla jsem ven, drapla popelnici a postavila ji pěkně k našemu domu. Nesahat! Ruce pryč! Soukromé vlastnictví!
Krátce poté přijíždí domů kudrnatá hlava rodiny.
Halekám na něj už z dálky, že „máme fungl novou popinu! Se žlutým víkem! Huráá!“
Muž to jde hned obhlédnout, nadzvedne víko a ptá se: „Jó? A vidím, že už jste ji i využili!“
„Né, my jsme do ní ještě nic nedávali…“
„Ale ona je plná!“
V tu ránu mi docvaklo, že to je sousedova na vyvezení, a rázem jsem byla malá, bledá, tváře divé… Už jen ta plachetka a berlička k hnátům křivým chyběla. Naštěstí v podvečerním klekání táta vstoupil do dveří a matku ještě stěží vzkřísil. Děti, ty byly zalknuté. Beznadějně. Smíchem. Mohly se přímo potrhat.
„Jéééé, mamka ukradla popelnicu se smetím, cháááá!!!!!!!“
„Mamka je zlodějka odpadků, jéééé chechechechijóooo!!!!“
Když bledé divé tváře vystřídala hřejivá Marfuščina rudá, urychleně jsem se vzpamatovala, drapla popelnici a postavila ji pěkně zpátky k hlavní cestě. A běda, jestli mě pod rouškou tmy zahlédli sousedi!
Ale abych si spravila chuť a odvedla pozornost na jiné téma, zvolala jsem vítězně do placu: „Heč, ale vzpomněla jsem si a koupila jsem stěrku do auta a taky baterky. Spooooustu baterek!“
„Hm….,“ pravil manžel, zalovil ve svém batohu a vytáhl stěrku do auta a balení baterek, které právě koupil. Vééééliké balení.
Tak nevím, teď už zbývá jen dát si štamprli/dortík/zmrzlinku/doutníček/dosaďte si tam co chcete. Anebo se můžete zhluboka nadechnout, vydechnout…a s každým dalším výdechem můžete uvolnit S-M-Í-CH.
Že jo?
Ale dávejte si na mě bacha! Žádná popelnice přede mnou není v bezpečí!