NĚKDY JE POTŘEBA SE NECHAT ZMRAZIT
Zvířátka mám ráda, ale nikdy jsem se nechtěla moc o žádné starat a mít ho doma. Starat se – od slova starost. A já chtěla být free.
Pak přišly děti. A mami, já chci pejska!
Dcera škemrala od mala. Já, vědoma si toho, že psík je náročnější zvířátko na péči, snažila jsem se jí nějak vyhovět, ale šikovně, přerazit to něčím menším, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. A tak se u nás zabydlel Snížek, malá roztomilá myšička. Ta nežije tak dlouho a není to tak náročné zvířátko. Pravda, ale myší agility asi úplně v kurzu nejsou.
Když Snížek padl za vlast, zbylo prázdné místo pro pejska. Že mami!
A já? Zase jsem to zalepila jiným více bezúdržbovým živočichem. Morčátko, to je ale roztomilé! A jak je mazlivé!
Ale co naděláš, nepodá ti ani pac, ani ti nepřinese klacek, ani ti neoslintá boty.
Když jsme se nedávno přestěhovali z bytu do domu, vyvstala ještě naléhavější prosba. A k prosbě se dostavily také nějaké životní těžkosti – však to znáte, jednou jsi dole, jednou nahoře, a u nás se zrovna procházíme v nížinách, takový je život. A nemohla jsem se už dívat na to, jak to naše ďouča chřadne a chřadne. Tak padlo rozhodnutí. Koupíme pejska. Štěňátko.
Věřili byste tomu! Já teda nejdřív ne, ale můžu vám odpřisáhnout, že jsem to byla já, kdo vyjednal ten trejd a vlastnoručně přivezl malé chlupaté vyplašené stvoření k nám domů.
A hned potom jsem se zbláznila.
Ono to dopředu víte, že to bude náročné a těžké, ale někdy vás až ta skutečná realita naplno dohoní ohledně vašeho rozhodnutí. Tváří tvář okousanému oděvu s nábytkem si teprve naplno uvědomíte, že na hovínka na podlaze a mnoho dalšího jste se zapomněli připravit.
Velmi rychle jsem se taky vzpomínkami vrátila do doby, kdy jsem v porodnici sdílela pokoj s jednou maminkou, která tam už byla tři dny. A měla krizi. Úplně se rozsypala a brečela a brečela, pořád blekotala, že se vůbec nevyspí a sestřičky ji obletovaly horem spodem. Pch, s tím přece musela počítat, že když chtěla dítě, že se nevyspí! Vždyť to je tak jasné! Žabařka!
Když já byla v porodnici třetí den, ona mamina odcházela už šťastná a usměvavá domů. A krize přišla na mě.
„Béééé, škyt…. Ona pořád pláče…. Já se vůbec nevyspím, bééééé“ a štkala jsem a štkala a sestřičky mě obletovaly horem spodem.
Když přišla na pokoj Lucka, se kterou jsme se později spřátelily a navštěvovaly se i mimo porodnici, varovala jsem ji. Bacha, třetí den bývá kritický!
No a na to všechno jsem už dávno dávno zapomněla, neboť už od té doby uplynula spousta vody, jak se říká.
Tak a teď máme doma psa. Vlastně psí mimino. První noc jsem byla prakticky nonstop vzhůru a chodila s mrňousem pořád ven, aby si zvykal čurat a kakat jinde než uvnitř domu. A stejně jsem furt uklízela exkrementečkové válečky z různých koutů, naštěstí těch dlaždičkových, nikoliv chlupatých.
Druhou noc se to zlepšilo, ale zase jsem nespala, protože na mě dolehla realita a já začala mít divný pocit „co jsem to udělala“. A i když pejsek byl mnohem klidnější a hodně spal, pořád jsem byla na půl vzhůru, jestli se něco neděje.
Něco na ten způsob, jak zpívá Pokáč, že má doma kočku a má ji rád, je to skvělý kamarád. A tváří se tak roztomile, když se mi rejpe v žíle…
A třetí den přišla krize.
Béééé, já se vůbec nevyspím, bééééé, na co jsem se to dala, už v životě nic nenapíšu, žádný čas na koníčky, vždyť jsem si úplně zničila život, bééééé!!!!!
Vážně.
A píšu to věru veřejně. Protože taky mám tendence sdílet jen ty dobré, pěkné a úspěšné počiny, ale takhle sdílet svoje slabosti, neduhy a nešvary, to každý nedělá! Tak já se vám tady vyleju…
Když krize, tak pořádná. Měla jsem pocit, že jsem si do jisté míry odebrala všecku radost ze života. Že už mě nic pěkného nečeká. Můj život, který jsem si předtím představovala, jako by už nebyl reálný. Stal se nedosažitelný. NAVŽDYCKY. Něco ve mně nadobro zamrzlo.
Ale naštěstí, jednou jsi dole, jednou nahoře. A když si uvědomíte, že vždycky z údolí vede cesta nahoru, tak je to obrovské zjištění. A můžete znovu začít růst! Krůček po krůčku. Semínko po semínku. Větvičku po větvičce. Vyroste z vás nádherný košatý strom.
Vždyť i v přírodě se to tak děje! Věděli jste, že některá semínka, když nepřejdou mrazem, tak nevyklíčí? To mi pravila jedna moudrá paní a v tom je tolik obsaženo.
Postupně se moje nitro začíná rozmrazovat. Jdu zase nahoru. Je to tak přirozené, jako když každý den vyjde slunce. Ňuňušek je tak úžasný! Miloučký! A začínám si velmi silně uvědomovat, že i on mě může v životě naučit spoustu věcí. Třeba to, využívat příležitosti právě teď a právě tady. Usnul? Jdu psát! Nebo spát? (to je jedno, je to složené ze stejných písmen a oba výrazy vyjadřují mnou vyhledávané a oblíbené činnosti).
A co takhle zůstat venku i „po večerce“? Nebo ráno vstát ještě dřív než sluníčko? Taky to má svoje kouzlo, a vím, že jednoho dne nebudu muset, ale budu chtít. A to je dost podstatný rozdíl ve vnímání sebe, přírody, života, nemyslíte?
Tak nezapomeňte, až budete chtít požužlat svoje nejnovější boty, nebo udělat na kalhotách ozdobné dírkování, tak se stavte. Máme tady profesionála! Je pečlivý, precizní, bezchybný a neomylný. A taky nebetyčně roztomilý 
A já?
Já teď půjdu psát. Nebo spát?
PS: Máloco se vyrovná tomu, když si dospívající dcera klekne na všechny čtyři a vezme do huby plyšáka, aby se stala rovnocenným parťákem našeho psího miláčka! Ještěže mě nevidí že to vidím...