NÁŘKY FRUSTROVANÉ MAŘKY
Už ráno jsem nebyla v dobrém rozpoložení. Tuze se mi stýskalo po mém dobrém příteli spánku. Neptejte se. Včera jsem uklízela čtyři psí hovínka, dneska ráno čtyři psí blitíčka. Podrobnosti vás nezajímají!
Odvezla jsem synečka na koňský tábor a pokračovala do práce. Sice už je prázdninový provoz, ale vzala jsem to radši „vrchem“ směrem kolem školy, i když jsem žádné děcko do školy nevezla. To kvůli snadnějšímu průplavu ranními ulicemi.
A hle, zrada!
Těsně před křižovatkou u kooperativy, silničáři nebo plynaři (nebo která opravychtivá havěť, pardon banda) zatarasili můj pruh! To jsou teda mrzutosti po ránu, ccc!
Nezbylo mi nic jiného než to stočit jednosměrnou uličkou kolem divadla, která ústí těsně před velkou křižovatkou, kde jsou čtyři pruhy, přičemž já potřebovala přejet do toho nejvzdálenějšího.
Na první pohled to vypadalo, že chytnu zrovna tu vlnu, kdy se příliv aut zleva na chvíli zastavil, ale už na ten druhý jsem tu vlnu těsně nestihla a shora se začaly valit hordy aut, které o křižovatku výše dostaly zrovna zelenou.
Mrzutost prudce stoupala k červeným hodnotám.
Přesto jsem si způsobně najela k okraji vozovky, hodila blinkr doprava a s napučeným ksichtem čekala, až ta kolona zase přejede a objeví se „okno“.
A najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, po mé levici se objevilo obří rudé SUV, najelo si s přehledem vedle mě (nikoliv do fronty za mě) a tvářilo se, že já tam vůbec nejsem.
Za volantem seděla Barbie, která se utrhla Kenovi z řetězu a vyrazila nejspíš na nákupy za superznačkovými oděvy do věhlasného Zlínského city centra. Já kvůli ní viděla úplný prd a kdyby brada mohla, spadla by nad její drzostí ještě níž až k protinožcům.
Papiňák píská a hořčice mi stoupá do nosu.
Ty krááááááááávo blbááááááááá!!!!!!!!!!!!!!
A pak, buď to bylo jejím něžným nevinným kukučem, nebo svým bezohledným neomaleným gestem, to už se nedozvím, začali jí lidi zleva zastavovat, a to prosím ve všech pruzích. A já zahlédla, jak v autě zvedá svou cukrovou ctěnou ručku, aby těm laskavým roztomilým človíčkům poslala vzdušné polibky a poděkovala jim za to, že jí umožní její superdrzost plně zrealizovat.
To byla moje chvíle.
Sešlápla jsem prudce pedál, vystřelila s naším 23 let starým superturbometem, prasácky ji podjela a byla u semaforu dřív než ona. Blbko!
Kdybych se tolik nesoustředila na provoz, jestli můžu opravdu projet, ukázala bych jí ještě nejmíň čtyři fakáče! Koza pipinatá!
A tož tak. Byla jsem fakt v ráži a mé nejnižší živočišné pudy se projevily v plné síle.
Nádech… a výdech.
Nádech… a výdech.
Óóóóóóóómmmmmmmmm
Jak že se to zpívalo v té písničce, co jsem slyšela v rádiu?
Život je pohoda, život je fajn, život je jahoda, co ti na šlehačku daj 