Zápisník všedního dne

„Mami! Dívej!“ volá na mě šestiletý synek z pískoviště a chce mi ukázat honosný palác s věžičkami a padacím mostem, který právě postavil. Zvednu oči od napínavé detektivky (kruci, ten Jonathan je sakra podezřelý!). „Hezké, Mikuláši,“ zhodnotím pochvalně stavbu, i když mi spíš než hrad připomíná ulomenou půlku lžíce z bagru, a to ještě po pokusu otevřít pancéřový trezor.

„Mami, a koukej, tady jede do zámku závodnička pětka, co porazila dědka, cha chá!!“ začne se řehtat Miky a já znovu odvracím pozornost od vraha komtesy Izabely, abych se podívala, kterak po perském paláci ujíždí pekelnou rychlostí žluté fáro a kosí všechno, co mu přijde do cesty.

„Ale no tak Miky,“ mírně pokárám rozvášněného syna, „i závodnička musí dodržovat dopravní předpisy. A jestli někoho přejela, měla by jít bručet do basy!“ V tu chvíli se mu rozzáří oči, no to je nápad! „Mami, budeš dělat policajta!“

Povzdechnu si, odložím knížku rozečtenou stránkou dolů (protože za pět minut se k ní vrátím) a úsporně vyrobím rychlé vězení, zabásnu závoďáka tak, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“, a mohla jsem se zase vrátit ke svému příběhu.

Najednou se z domu vyřítila osmiletá Nikola a evidentně měla chuť naštvat svého bratra. „A dívej Mikyne, přijeli chuligáni!“ zazubila se a než jsem stihla zasáhnout, pošlapala mu půlku hradu, takže už nevypadal jako ulomená lžíce bagru, ale jako vytržený zub ztracený v písečných dunách Sahary.

„Nikolo běž pryyyyč!!!!! Mááááámíííí!!! Béééé, ona mi to zbořilaaaa!!!“ volal rozhořčeně Mikuláš a nevěděl co dřív, jestli brečet nebo nadávat.

Tak dneska už pachatele asi neodhalím. Vlastně nejspíš odhalím, ale z úplně jiného případu, a jestli nepřestane dělat naschvály, dostane brzy na prdel!

„Ali, prosím tě, nevíš, kde mám takové ty kleštičky…,“, zavolal na mě do toho můj muž prostou otázku, když nemohl najít štípačky, co zrovna potřeboval.

„To teda nevím!!!“ odsekla jsem naštvaně, sebrala knížku a vztekle s ní liskla o lehátko, které už nějakou dobu civělo prázdným pohledem. To toho chci tak málo, jenom si chvíli v klidu číst? Dejte mi všichni pokoj!

„Jdu ven!“ Řekla jsem nekompromisně, sebrala se a utekla do lesa.

Po pár metrech zpomalím a zvolním. Ach, ten keř ale nádherně kvete! A jak voní! A to jehličí! Ti ptáci! To je ale krásně na světě!

Výbuch vzteku je ten tam. A tady v klidu lesa mě začínají napadat rozličné myšlenky a také otázky, až jsem překvapená, kde se vůbec berou.

Proč si ti dva pořád dělají zle? Jednou Nikola, příště zase Mikuláš, není den, aby si nevjeli do vlasů. A vždycky, když si chci dělat něco svého. Proč? Jako by číhali na to, až si budu chtít číst, nebo jen tak lenošit, nebo si zacvičit, nebo cokoliv jiného, a v tu ránu vystartují a už jsou v sobě.

Najednou se po pěšině vynoří Lucka, kamarádka, která se mimo jiné profesně pohybuje v sociálních a psychologických kruzích. Za čerstva si postěžuju, jak mě doma zase naštvali a ona přijde s pohotovou nabídkou, že má nějakou hru pro děti, kde hrají, že zkoumají vesmír a cestou potkávají různé kartičky typu „co bych na světě změnil“, nebo „co se mi líbí/nelíbí ve škole“ a podobně. Stačí dávat pozor, jak děti odpovídají, a jeden se může dozvědět leccos zajímavého.

No to ale vůbec nezní špatně, řeknu si, a dřív, než bys řekl „nejkulaťoulinkatější“, vracím se domů s půjčenou hrou.

Mezitím se vše uklidnilo a dětičky byly zvědavé na novou hru, co jsem přinesla.

Připoutejte se, raketa startuje!

A máme tu první malou planetku a první zajímavou otázku: „Kde je ti dobře?“

K mé radosti všichni shodně odpoví, že doma. To mě zahřeje u srdce. Miláčci!

A pokračujeme dál: Potkal jsi létající talíř, vezmi si kartu s otázkou. „Co tě štve?“

„Škola!“ Pohotově odpoví Nikola a Mikuláš k mému údivu přihraje na smeč: „Já jsem myslel, že řekneš, že já.“

„Jo, to je pravda, štve mě Mikuláš!“ opraví hned dcerunka svoji odpověď, když jí brácha tak dobře poradil a vyplázne na něho jazyk.

„A mě zase štve Nikola!“ přihodil si Miky a už se po sobě začali dívat zúženým pohledem a vrhat na sebe blesky.

„A mě teda štve, a pořádně, jak se vy dva pořád hádáte!“ vybafla jsem na ně já. „Pořád řeším vaše půtky a nemám ani kdy si dopřát nějaký čas pro sebe!“ Poslední slova mi překvapivě vyhrkly slzy do očí. To jsem netušila, jak moc jsem z toho frustrovaná!

„Ali, a proč někdy neřekneš, že si potřebuješ odpočinout, klidně si někam na pár dní zajeď, však my to tady zvládneme i bez tebe, už nejsou tak malí…,“ vložil se do toho muž.

Ratolesti zbystřily a s vidinou dobrodružství začaly shodně prohlašovat: „Jó, mami, někam si zajeď, to bude bezva, když nebudeš doma, hurááá!“ zvolali čerství nejlepší kámoši Mikuláš s Nikolou. Vyvalila jsem oči a šokem se mi úplně srolovaly řasy a vcucly tváře. Cože?! Moje děti mě nemají rády!!! Chtějí abych vy-pad-laaa, búúúúú!!!!!! Začala jsem natahovat moldánky jak malé děcko.

Naštěstí se ukázalo, že se těší na tu výzvu, když budou muset všechno třeba i pár dní zvládnout úplně sami („Mami fakt! Neboj!“), a ne, že by mě neměli rádi. (Ale pro jistotu jsem se ještě chvíli nechala přemlouvat).

Uklidnila jsem se. Do té doby, než jsem si představila, jak by to mohlo vypadat, když odjedu a vrátím se až za čtyři dny. Snad to tady ještě poznám!

Ale co. Buď jak buď a děj se co děj. Domluvila jsem si s kamarádkou relaxační pobyt v lázních a náramně si to tam užila. Vrátila jsem se odpočatá, vyklidněná, všechny jsem je zase milovala a kupodivu i oni byli srovnaní a tolik se nehádali. A dokonce to ani doma nevypadalo, že by si tam mistři světa v bordelismu uspořádali svůj další šampionát. Učiněný zázrak!

Časem jsem si uvědomila, že je dost podstatný rozdíl v tom, chtít alespoň chvilku pro sebe, a v tom, si ji opravdu udělat. Dřív jsem si sice chvíli pro sebe našla, ale byla jsem tak nějak pořád ve střehu, nachystaná, kdyby někdo něco potřeboval. A to se ví, že když jsem byla k ruce, vždycky jsem přišla vhod. Tu k hledání kleštiček, tu k zastání policejního úřadu, tu jako soudce v řešení sporu.

Postupně jsem se naučila vyrábět si malé i delší časoprostory, kdy zkrátka k dispozici nejsem, jakékoliv vtažení do jiných záležitostí důrazně odmítám a všichni to přijali a začali respektovat. Ne hned, pozvolna. Ale už vědí, že až se sama sebe nabažím, pobudu zase v jejich společnosti, a jak ráda!

A tak kartičky, které jsem si půjčila k tomu, abych zjistila, co štve děťulinky, posloužily nakonec tomu, abych objevila, co vlastně vytáčí mě. Jak nečekané. Ale možná, kdybych si víc všímala svých pocitů, možná bych ani žádné nepotřebovala a rovnou se o své potřeby postarala, co já vím. Holt, učíme se pořád.