LEKTORKA AUTOŠKOLY
Ráno začalo tím, že Gábina zavolala že je nemocná. Jela jsem teda na kontrolu do terénu sama s Ditou. Dita k nám nastoupila docela nedávno a dá se říct, že se ještě zaučuje. A to nejen po pracovní stránce, ale je to taky řidička začátečnice.
A to je výzva!
Já, dobračisko od kosti, co uděláme? Ditě my dobří lidé pomůžeme (dobří lidé = já). Máš štěstí Dito, že jdu náhodou kolem a jedeš v jednom autě zrovna se mnou! Já tě do řízení služebního vozu zasvětím, já tě to naučím!
Z garážového firemního stání vyjedu sama, to dá rozum, to je pro začátečníka příliš velké sousto rovno 50 borůvkovým knedlíkům na jeden zátah. Kdo kdy měl tu čest, brázdit vozem několik pater v naší garáži ve Svitu, ten ví, že sloupy u vjezdů a výjezdů v mezipatrech hrají všemi barvami laků vozů nešťastných řidičů, kteří se jen těsně netrefili do vymezeného prostoru. I já zde mám na památku svůj oroštovaný sloup, jako vzpomínku, kdy jsem s řízením také kdysi začínala.
Ale teď už jsem zkušená matadorka, tak to Ditě usnadním, vyjedu z garáže, z města, a pak se někde po cestě vyměníme, aby mohla v klidu potrénovat a nebála se řídit. Pod mým odborným vedením z ní brzy bude bravurní řidička!
Vyjeli jsme mimo město, zastavila jsem na vhodném místě, zatáhla za ruční brzdu, vystoupila, zavadila sukní o páčku na polohování sedadla, ozvalo se zlověstné „krrrrrrch“, jako když se někdo ohne v hodně těsných kalhotách nebo když si uprdne náš Foxík, a rázem jsem měla rozparek až k pupku. Ale z druhé strany.
Nesmím se moc zohýbat, no, aby mi nebylo vidět až „do Ameriky“, a pustila jsem Ditu na řidičské křeslo.
Pozvolna, velmi opatrně, se rozjížděla. Jde jí to, to se poddá, to chce dostat do rukou.
Po pár ujetých metrech (nebo už kilometrech?) jsem přemýšlela, jestli jsme přece jenom raději neměly jít pěšky. Možná jsme se mohly plavit i po Bečvě, co na tom, že by to bylo proti proudu. I tak by to bylo rychlejší!
Dita se do puntíku řídila radou instruktora z autoškoly, ať si jede svým tempem, které potřebuje a nenechá se vyprovokovat ostatními vzteklými řidiči, čímž mi na mysli (nevím proč) vytanula policistka Huxová z Policejní akademie.
Za oknem míhá se život jak leporelo… zpívá v jedné písničce Jarek Nohavica, a že dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Za našimi okny se míhaly osobáky, autobusy, kamiony, také traktory. A mně do zpěvu teda nebylo a tím, zda jsem ještě neumřela, jsem si nebyla úplně jistá. Vyhlídková jízda je fajn, ale všeho s mírou!
Už jsem jenom čekala, až nás předjede i nějaký odvážný cyklista.
Ditu to vůbec nevyvádělo z míry. Jela si svojí čtyřicítkou a vyprávěla mi veselé rodinné historky o prastrýci Jožinovi.
Na smluvené místo jsme přijely s půlhodinovým zpožděním, kde nás už netrpělivě očekávali a možná tajně doufali, že jsme na kontrolu zapomněly a už vůbec nepřijedeme. Svedly jsme to na stráááášně hustý provoz a nemožné řidiče na cestách. Jako vždycky. Osvědčené alibi.
Takže kontrolu jsme zahájily opožděně, já s nově vystajlovanou sukní, ale vypadalo to, že příděl nepříjemností dnešního dne se již vyčerpal. Dostaly jsme v krásném srdíčkovém šálku voňavé capuccino s našlehanou pěnou a skořicovou dekorací ve tvaru kávových zrn, mmmm.
Nevím, jestli se to mezi kontrolovanými již nějak rozneslo, ale s dobrou kávičkou, kterou mi někdo naservíruje, se mi fakt líp pracuje. 
Zdárně jsme pak s Ditou kontrolu dokončily, kontrolovaní si oddechli, my se rozloučily a vydaly se na cestu domů.
Ale zpátky, zpátky už s dovolením budu řídit já. A nastupuju zásadně pozadím napřed!