LADOVSKÁ ZIMA
A máme tu první sníh!
Letos u nás nově se psem. Je to ještě tele, teda pardon štěně, které sníh doposud nikdy nevidělo. Děcka se tuze těšily, až si zimní radovánky užijou s bíločerným bordeřím chlupáčem a co na to bude říkat. Záhy zjistili, že náš Fox může směle nahradit Varla Frištenského a odtáhnout je v saních klidně až na severní pól. Je to silák!
A jelikož je to také princ Drsoň, bivakuje už od léta přes noc venku. Né teda úplně venku, ale v bývalém kurníku, kde má tak ňák sucho a zamrzá mu jenom naťapané těsně před tlapkovým vchodem. Pravda, přes den je to přijímač energetického klima naší rodiny a rád se pěkně vyválí a vyspí v kuchyni v teplíčku, ale moje obavy, zda zvládne i chladnější zimní noci, vzaly za své, když jsem viděla, že to zvládá levou zadní a ani jednou si neřekl o náhradní kožich. Néni to žádný třasořitka!
Máme spolu takovou nepsanou dohodu. V pět ráno se většinou vzbudím, mrknu, Fox přichází ke dveřím. Pustím ho domů, podrbeme, pomazlíme, poňuňáme, a pak zpravidla následuje upřený hypnotický pohled, který hlásá „dáme procházku?“. A já zase odpovím „tak jo“ a po půl šesté vyrazíme. A než přijde další směna – odjezd do školy a do práce, pěkně prolezeme naši vesnici křížem krážem a jde se zase chrupat. Teda jenom on, protože my ostatní musíme vstávat už všichni.
Ale řeknu vám, má to něco do sebe, chodit z domu a dívat se, jak nádherně svítí hvězdy, sledovat ranní rozbřesk a kochat se, jak se probouzí nový den. Taková romantika! Na nebi jsou pokaždé jiné obrázky! Úplná umělecká díla!
No a po včerejší sněhové nadílce nám dnes krapet přituhlo. Fox přesto neochvějně šel spát ven na svůj pelech a já si říkala, že po takovém vyblbnutí možná ráno ani na procházku nebude chtít (i u borderky jednou za deset tisíc let nastane okamžik, že jen zvedne líně hlavu a řekne že nikam nejde).
Vzbudila jsem se něco po čtvrté hodině. Venku kvílela meluzína, že by to vyhnalo všechny čerty z pekla. Vichr neurvale lomcoval vším, co viselo na dva panty a méně a mně proběhlo hlavou, že je tam počasí že by psa nevyhnal. A co chudák náš Foxíček? Naše ťuťuťu ňuňuňu, vždyť on tam zmrzne! To naše rozmilátko milené chuďátko nebohé?
Vstala jsem a rozsvítila v okně lampičku, neklamné znamení, že v kuchyni je možno se ubytovat. Foxík přiběhl za nedlouho. To bylo radostné shledání! Než jsem stihla zavřít dveře vtrhl do předsíně ledový závan něčeho, co se za svěží jarní vánek rozhodně považovat nedalo.
Fox si rozespale zívl a asi si ani nevšiml, jaké běsnění se odehrává venku. Říkám mu ty moje pišiší, pojď se tady ještě natáhnout na dečku, ještě si pospinkej.
Fox si zívl podruhé, ale jenom proto, aby se pořádně probral, sedl si, a významně hypnoticky se na mě podíval. Do oken vrazil prudký poryv větru a oprášil je sypkými přemrzlými vločkami. Brr.
To néé, Foxi, to ani nezkoušej, teď ven fakt nejdeme!
Významný pohled se zintenzivnil a přidal ještě psí oči.
Ne! Nejdu!
Naklonil hlavičku na stranu a vystřihl pózu Roztomilost č. 10, čili tu nejvyšší, a já pochopila že nemám šanci.
Zdržovala jsem aspoň převlékání, ale když se začal zajímat o moje nohavice víc, než je zdrávo, ani tahle finta mi neprošla.
4.20 jsme vyrazili. Já zababušená v šále přes uši, v čepici přes nos a v rukavicích až k loktům, on – chlupatý.
Vyšli jsme z branky, zavál dobře naladěný severák a vykouzlil obrazce, jako když Elsa čaruje a najednou, najednou, chce skončit s tou hloupou hrou. Přeloženo pro Foxe: Pojď si hrát!
Vyskočil a rozštěkal se na větrné víry a já si vyčítala, že jsem si šálu k čepici nepřišila trojitým stehem a nepřilepila k obličeji. Mráz mě štípal do tváří a na líčkách se mi začala tvořit ledová plocha vhodná ke krasobruslení. Trojitý Rittberger levou zadní!
Šli jsme dál ke hřišti a tam teprve začalo pořádné tóčo. Terén na horizontu se láme a následují širé louky a pastviny. Nikde nikdo, jen jedna kravička v čepici a jedno tele s obojkem. Nárazy větru dosahovaly rychlosti Chucka Norrise obíhajícího právě Zeměkouli, aby sám sobě poklepal na rameno. I se svojí vahou jsem měla co dělat, abych stála kolmo k zemi, a Foxe jsem z vodítka raději nepouštěla, jinak bych ho musela přejmenovat na Lajku a hledat mu novou boudu na Měsíci.
Byl nadšený.
Zatímco mě liskal fukéř do každého čtverečního milimetru v obličeji a vlasy zpod čepice mi vlály jak na horské dráze, Foxovi se jen mírně navlnily chlupy. Asi když se tak rád válí v cizích hovínkách, má dobrou tepelnou izolaci nebo co.
Po půl hodině jsem ho zklamaného odtáhla domů, neb hrozilo, že bude muset přepřáhnout na vodítko on mě a odsmýčit domů kostku ledu v životní velikosti, ze které by mohli sousedé řezat motorovou pilou nějakou pěknou sochu.
Přišli jsme domů, Fox se nadlábnul, napil, svalil na dečku a už to byl zase gaučák k pohledání.
A já? V pět ráno asi už nemá cenu chodit spát, když za chvíli budu „vstávat do práce“, tak jsem aspoň využila čas a objednala pár vánočních dárků. 