Zápisník všedního dne

Kotlíkové dotace. To mě dnes čekalo. Objet s Monikou pár lidí po kraji a zkontrolovat dotované plynové kondenzační kotle, tepelná čerpadla, kotle na biomasu, kotle… kotle…. no hotové peklo!

Začínáme v zapomenutém kraji Morkovicko. Nevím, jestli jste tam někdy byli, ale tam když se ocitnete, máte pocit, že se tam snad staletí zastavil čas. Aspoň já to tak vnímám. Jestli náhodou čte tyto řádky nějaký filmař, tak tuto lokaci rozhodně doporučuji k různým dobovým, historickým či pohádkovým počinům. A klidně mě můžete rovnou obsadit do komparzu!

První dnešní příjemkyní dotace je moc milá paní s ještě milejším pejskem. Takové to obří dobrotivé psisko, které vás oslintá jen co překročíte práh a je celé nadšené, že přišla návštěva. Pravda, nám kontrolorům se tak vstřícné reakce často nedostává, tak si ji náležitě užívám a s pejsanem se trochu pomazlím, což zase ocení on.

Když nám paní nabízí domácí štrůdl k zakousnutí, odmítáme, přece jsme se sem nepřišli najíst. Opravdu ne. Vážně!

Tak dobrá.

Teda ale to je nebe v hubě! Tak ještě jeden kousek. Fakt mňamka. Cože? Vy máte i našlehané kapučínko se srdéčkem? Ale to jste vážně nemusela… No tak když už jste ho udělala... Děkujeme!

Po lahodném úvodu jsme se přesunuli do sklepa zkontrolovat ten kotel, kvůli kterému jsme opravdu přišli, prošli vše potřebné, podepsali protokol, rozloučili se a pokračovali dál.

Buchlovice. To vypadá slibně.

Ale nechval dne před večerem. A už vůbec ne před Buchlovem.

Navigace offline je dobrá věc, ale občas vám do ní hodí vidle silničáři se svými opravami a uzavírkami, a tak jsme s kolegyní byly namydlené, protože pán bydlel v té úplně nejrozkopanější a uzavřené ulici.

Nevadí. Šikovné cérky si poradí.

Auto jsme po obsáhlé objížďce nechaly u školy a zbytek se prošly pěšky kol udivených pohledů silničářů přes pískové duny a dlažební velehory. Ale stejně jsme to nemohly najít. No jo, novostavba, dům bez čísla popisného, anonymní poštovní schránka a nepřipojený zvonek si válejí šunky na schodech přede dveřmi. Ze všech stran domu míří kamery. Ale podle navigace to musí být ono.

Nikde ani živáčka. Není ani na co pořádně zaťukat. Úplná nedobytná pevnost. Vyštracháme v papírech telefonní číslo, které nás napotřetí vyslyšelo, a přišel nám otevřít robustní nabušený kolohnát, kterému bicepsy trhaly triko.

Změřil si nás přísným pohledem a vůbec přátelsky neslintal, jako pes u předchozí návštěvy. Monika se pokusila odlehčit atmosféru a vesele prohodila: „My jsme vás nemohly najít, vy jste tady úplně inkognito!“

Já jsem se s potěšením zasmála, ale hromotluk ještě víc zúžil zorničky a jeho oči byly připravené šlehat hromy a blesky.

Úsměv mi zamrznul na rtech a rozbušilo se mi srdce.

A tady že máme jít do sklepa podívat se na nějaký zavšivený kotel?! Vždyť nás tam přetáhne karabáčem po hlavě a v tu ránu budeme nezvěstné zahrabané v Buchlovické zámecké zahradě v arboretu! Ani nápad, beru roha! Celá dotace ze státního rozpočtu mi může být ukradená! Vždyť jsem si ještě nic neužila!

Nakonec jsme přece jen zachovaly dekorum a odvážně sestoupily dolů do suterénu, div jsme se u toho nedržely za ruce a netiskly se k sobě s jektajícími zuby. Teda, myslím, že by nám měli přiznat rizikový příplatek.

S přiškrceným knedlíkem v krku jsem se pána nesměle optala, jak je s tím spokojený. Ptám se čistě ze zvědavosti, abych si sama udělala představu o topných a funkčních sestavách.

Reakce byla podobná, jako když se zapáleného fotbalisty zeptáte na dojmy z posledního zápasu, který skončil drtivou porážkou soupeře. Nebo jako když vášnivého rybáře poprosíte, aby vám vyprávěl, jak ulovil tu obrovskou rybu.

Výraz goriláka zjihl a rozhovořil se o technických vymoženostech svého doupěte. Po čase jeho výraz změkl docela a byl evidentně sám se sebou spokojen, jak si to v baráku zařídil. A nakonec nám ještě i to kafe nabídnul.

Tak vida, staré dobré brnkání na ješitné struny dokáže divy.

Kávu jsme s díky tentokrát opravdu odmítly, stejně už jsme měly lehce zpoždění, poděkovaly (vážně jsem zahlédla náznak úsměvu?) a zamířily na další štaci.

Pěkný malebný domek s květinami jsme tentokrát našly snadno a při zhlédnutí romanticky zdobného písma na zvonku majitelů jsem dedukovala, že nás čeká příjemná návštěva.

Omyl.

Dveře nám otevřel muž s unylým, znuděným a bezvýrazným pohledem. Ale tak pořád lepší než krvelačná nestvůra.

Kontrolu jsme vyřídily, i když tady vteřinová ručička na hodinách ubíhala evidentně desetkrát pomaleji než v Buchlovicích. Nevěřila bych, já se jeden může znechuceně loudat i při pouhém podpisu.

Další štace už probíhaly normálně.

Co jsem si ale fakt užila, byl sice pozdní, ovšem luxusní oběd v podobě chuťově nabušeného vege burgeru s oštěpkem a fantastickým domácím dresinkem. Já vím, že se dnes už opakuju, ale fakt mňamka!