KOMPARZISTKA
Kdysi v dávných dobách, kdy sociální sítě ještě byly v plenkách, mobilní telefony se vešly maximálně do krtečkových kalhotek s velkými kapsami a monitory od počítačů zabíraly na pracovním stole stejné množství místa, jako nevyřízené dokumenty za půl roku, tehdy se začal odehrávat můj filmový příběh.
Jako čerstvá absolventka ekonomického oboru jsem začala pracovat v kanceláři. Jednoho dne přišel ze sekretariátu zvláštní e-mail. (Ten už náhodou existoval, tak stará zase nejsem!). Psalo se v něm, že jeden známého známý, který zná souseda, který má kamaráda, jehož bratranec se pohybuje v kruzích filmové školy, … no prostě jestli má někdo chuť a čas zúčastnit se natáčení kratičkého studentského filmu, je velmi vítán a očekáván v jednom společenském sále, ideálně i ve společenském oděvu, neb děj se má odehrávat o přestávce v divadle.
To mě zaujalo.
Dost.
U toho rozhodně nesmím chybět!
Byl pátek, kdy většina kancelářských smrtelníků práci po obědě už jenom tak šolíchá, já bydlela nedaleko, a tak jsem odešla, jakmile to bylo možné, převlékla se do večerních šatů a hnedle jsem se nacházela ve správný čas na správném místě.
Natáčení začalo!
Skladba herců – většinou místí divadelní nadšenci, profesionální i amatérští, spousta natáčením netknutých komparzistů včetně mě, a taky jeden docela známý herec. Říkejme mu třeba Oleg Špalek. (Proč jsem si vymyslela zrovna takové jméno, na to se mě fakt neptejte, holt se dívám jedním okem do kalendáře, druhým okem z okna).
Fíjů, tak já budu hrát se Špalkem! (Jak to dobře zní, že?)
Chvíli pozoruju mumraj. Štáb chystá scénu. Stolečky, židle, pitíčka, kafíčka, vínečka (jako rekvizity samozřejmě!). Naběhnou osvětlovači a dlouze hledají ideální nasvícení. Po nich kameramani, kteří přibližují, zaostřují. A taky zvukaři.
V sále je docela hukot. Ti, kteří zrovna nemají co na práci, si povídají, nebo popíjejí pitíčka, kafíčka, vínečka. U baru. Tady se to smí, tady to nejsou rekvizity. I když, to vínečko, ehm, asi až po natáčení.
Plac je nachystaný, jde se na to!
Na pokyn režie zavládne absolutní ticho. Ozve se:
Klapka!
Akce!
A na scénu vstoupí zničený Oleg Špalek, který vypadá, že mu utekly všecky tři manželky zároveň. Jak později vyrozumím, dle scénáře udělal nějaké společenské faux-pas, nesmírně se ztrapnil, a teď by se nejraději propadl do země. Z jeho výrazu lze vyčíst, že nejméně dva měsíce, tři týdny, pět dní a dvacet tři hodin z toho nebude samou hanbou spát.
Režírní student je se záběrem spokojen, může se nachystat další scéna.
Stolky se přeskládají, rekvizity se obmění, vyrobí se nová filmová místnost, která se znovu pracně nasvítí, nazvučí, zaostří na kamery a během té někdy i hodiny (vážně to může trvat tak dlouho!) si všichni ostatní zase krátí dlouhou chvíli povídáním, popíjením a uzobáváním pochutin.
A už přicházím na řadu.
Já a tři dámy si máme se sklenkou v ruce povídat a hlasitě se smát, aby si Oleg Špalek mohl vytvořit domněnku, že se smějeme jemu, protože to tak má ve scénáři.
No tak jo, jdeme na to.
Klapka!
Kamera!
Akce!
„Cha cha, chi chi, cho cho.“ Mám pocit, že jsem jediná, kdo se tu pokouší smát.
„Málo. Zkuste do toho dát víc smíchu,“ ozve se z režie.
Znovu.
„Málo, zkuste to ještě víc.“
Snažím se co můžu.
„Jáááá cha cha chááááá, hehehehéééé, chi chi chi jóóóó“, dámy se konečně přidají a je z toho docela povedený řehot.
„Výborně!“
Jedna z žen mi později pověděla: „Ještěže jste se tak chechtala, nám to moc nešlo, tak jsme se smály vám.“
???!!!
To jako myslela jak, že se mály mně?!
To mi chtěla zalichotit za můj herecký výkon, nebo mě chtěla taky ztrapnit, abych hanbou dva měsíce, tři týdny, pět dní a dvacet tři hodin nemohla spát?! To ale ve scénáři nebylo!
***
Ani dnes, po dvaceti letech, nevím, jak to tehdy ty paní myslely, ale je mi to jedno. Natáčení jsem si užila, a ještě dlouhá léta potom, když vidím v televizi Špalka, s úsměvem říkávám: „Jó, to je ten můj herecký kolega…“