JEDNA MORAVSKÁ
Přestěhovali sme sa a máme to fčíl dálej do školy. A pro tyto účely nekeří z naší rodiny, hlavně děcka, majú kartičky na trajfl. Jako trolejbus, rozumíme si… Protože třeba ten náš šohaj/ogara/synek si tak rád po škole občas jen tak zajezdí, to má takový svůj kroužek. Tuze by jednúc chtěl byt řidičem.
Zná fšecky čísla, značky, trasy, a dokonce aj řidiče umí jmenovat! Prostě frajer.
Ale to vám povim, ten frajer furt neco hledá, ten jednú zapomene aj ty šráky od trajflu a bude namydlený.
A to ně tak jednúc zavolá: „Mami, já sem dostal pokutu!“
Tož pravda, když nechám kartičku v kapse jedné bundy a vemu si pak bundu inú, lepčí, ale kartičku si nepřendám, to se pak nemožu divit, když do trajflu vletí revizór. Namastil mu teda pěkný flastr!
Nuž, a když to děcko néjni zletilé, což sa o jedenástileťákovi říct dá, tož si ten revizór vydyndá pěkně adresu a kontakt na matinku. Ten je ale fikaný!
A mě pak zubožený ogárek předá zelenkavé lejstro, tak tenoučké, že by se za nehet vešlo, jeden by nevěříl, že to je nejaký úřední cár, a já, nezkušená platička sem sa mosela dostavit na ten jejich dopravní podnik a pokorně žádát o odpuštění.
Tož psali tam, že dyž se tá kartička hukáže tym správným ludem, že jako byla platná, že se ten mastný flastr scfrkne na úplně malilinkatou náplastičku maximálně na zalepení třísky, ale tož, já nevím, školy nemám, půjde to?
Tá pani za pokladnú vypadá dost přísně. Jak nejaká souška. Moc sa netfáří. Bojim bojim. A ani nemusím nic říkat, ona hned ví, proč sem přišla, to sú teda věci!
Naklápe cosik do systému, vypadá ukrutně káravě, a nakonec si vyžádá ten zelený papírek s jedničkú a dvoma nulama, tušim sa temu říká stovka. Uf… to sem si oddychla. To sme vyvázli eště dobře. Takže dodrželi slibovanú náplastičku pro panenky. Tuze sem sa poděkovala, služebníček, ano, polepšíme se, a rychle sem upalovala co ně špeky stačily. Na trolejbus!
Samozřejmě s platnou jízdenkou 