DOBRODRUŽSTVÍ NA POLICEJNÍ STANICI
To vám jdu takhle zase jednou do práce. (Už to samo o sobě je veliká věc!) Chodím pěšky. Miluju ten ranní jiskřivý vzduch. Kus cesty vede podél maličké vodní nádrže, která se honosí názvem "přehrada", a téměř vždy na druhé straně břehu vídám volavku. Vídám ji tak často, že už ji považuju za svou přítelkyni a v duchu ji vždy pozdravím.
Takže si zase jednou vykračuju podél "přehrady", přejdu náměstí a vnořím se do parku. Ráno je tu klid, přestože je umístěn přímo v centru a všude kolem jsou ulice přeplněné spěchači do práce a do školy. Užívám si ten drobný ranní relax, když tu náhle se to stalo!
Normálně jdu a najednou zjistím, že mě z trávy pod keřem sledují čísi oči! Zjišťuju, že jde o muže, věkem trochu starší než já, se začínající pleší, relativně mírnýma očima a dalo by se říci dobráckým výrazem. Ale stejně jsem se lekla!
Tady se do toho ještě musím trošku vložit a objasnit tu situaci. Ono to sice vypadá, že na mě v parku číhal nějaký občan, s trvalou adresou na městském úřadě a přechodným bydlištěm v mlází za nádražím, ale nebylo to tak. To, co na mě upíralo svůj pohled, nebylo tak úplně živé...
Teď jsem vás možná vyděsila ještě víc, že?
A víte, jak to bylo? Jste zvědaví?
Tak já vám to povím. Ten chlap, co se na mě díval, byl totiž jenom na obrázku, cháá cháá!!
Potíž ovšem byla v tom, že ten obrázek byl součástí občanského průkazu jaksi... A pak tam byl ještě další průkazek stejného pána, který vypadal původně jako kartička pojišťovny, ale jen do té doby, než si na něm nějaký skutečný pobuda nejspíš típl cigáro a propálil kus jména.
Sbalila jsem tedy oba nalezence do kapsy a přemýšlela, co s nimi. Hmmm, dávat je na facebook asi není dobrý nápad, takhle zveřejňovat osobní údaje. Kdyby tam nebyla adresa z úplně jiného města, klidně bych to pánovi donesla sama. Také se nabízela varianta poslat mu to poštou, ale zase kdoví jestli tam pán skutečně bydlí a není to jisté, kde by to mohlo skončit. Chvíli jsem ještě přemýšlela, a pak jsem dospěla k rozhodnutí odevzdat je na policii.
No jo, na policii, ale na kterou? Bydlím v krajském městě, kde sídlí městská policie, policie ČR obvodní část, a taky oblastní policejní ředitelství...
Rozhodla jsem se jednoduše. Půjdu tam, kde to mám nejblíž po cestě domů a tudíž nejmenší zacházku, to je ale chytré! Takže jsem se vydala na obvodní část policie ČR a udělala jsem dobře. Na netu psali (a tam vědí všechno), že přijímají i trestní oznámení a takové věci. Správná volba!
Chvíli jsem si sice pohrávala i s myšlenkou, jestli mi to stojí za to, jestli jsem tam ty doklady radši neměla nechat válet se dál, ale pak jsem si říkala "udělám správnou věc". Tak jdu na to!
Jste napjatí?
Já byla taky! Nikdy jsem v podobné instituci nebyla.
A už stojím před budovou s prosklenými samotevíracími dveřmi, které nevypadají, že by se kvůli mně obtěžovaly dát se do pohybu jakýmkoliv směrem. Chvíli tam stojím jak tvrdé Y a pak mi padne zrak na cedulku: Jestli se dveře neotvírají, zvoňte ZDE. Šmankote, to je nějaké komplikované, znovu jsem zaváhala. Ještě kdesi zvonit a kdoví co mě tam čeká.. Radši uteču!
Neutekla jsem. Dokonce jsem ani nemusela zvonit! Zrovna totiž pár chlapům padla a začali jeden po druhém vycházet ven. Využila jsem toho a jakmile se celá ta horda širokých ramen vyvalila ven, vecpala dovnitř.
Teda řeknu vám, to je atmoška! Pomáhat a chránit! Pocítila jsem hned při příchodu do prostorného atria ohromný respekt a přistihla jsem se, že mám podvědomě nutkání sklapnout patky a zasalutovat.
Hned naproti dveřím se jakási přepážka jevila jako něco, co připomíná recepci. Říkala jsem si, rychle jim to tam hodím na stůl a mažu! Ale recepce zela prázdnotou.
"Co byste potřebovala?" ozvalo se za mnou kousek dál jakoby z půlky patra. Otočila jsem se za hlasem, který patřil policajtce sice drobnější postavy, ale křehce nevypadala ani náhodou. Nervózně jsem z kapsy vylovila nalezence a nejistě třesoucím hlasem pronesla: "Píp". Tedy já si to myslela, že jsem tam jen tak pípla, ale ukázalo se, že jsem ve skutečnosti opravdu řekla, že sice nevím, jestli jsem tady správně, ale že jsem našla v parku ztracené doklady a tomu nebožákovi by mohly chybět.
A představte si, vůbec mě nevyhodila, ani se mi nevysmála, dokonce mě pobídla ať jdu k ní a že mám počkat na kolegu, který to se mnou sepíše. Když jsem přišla blíž k ní, tak se mi naskytl vhled hlouběji do místnosti za ní, kde sedělo plno nabušených svalovců, kteří sami o sobě tvořili další zeď.
Po chvíli ke mně jeden mladý dobrotivý obložený nabušenec přistoupil s předtištěným formulářem a dali jsme se do toho. Šlo to rychle. Po chvíli mu zablikala vysílačka, ze které se ozvalo jakési "hlášení". To teda bylo velice efektní, skoro jsem čekala, že z té černé ramenaté zdi vyskočí přinejmenším Belmondo, jedním skokem přeletí celé atrium, skočí přímo do auta a za skřípění pneumatik vyrazí zlikvidovat nějakého delikventa.
To se ale nestalo. Nejspíš to nebylo tak žhavé hlášení, a nebo mělo úplně jiné adresáty.
Krátce po vstupu s vysílačkou jsme ukončili „naši záležitost“, zdárně jsem formuláře podepsala, doklady odevzdala do dobrých rukou a vykročila na cestu domů.
A jestli si myslíte, že je to všechno, tak to teda není!
Totiž ještě to hlavní, co zatím nevíte, je, že dcerunka ten stejný den ráno zjistila, že ztratila klíče. A jak jistě tušíte, taková ztráta klíčů od bytu je asi tak stejně příjemná, jako když šlápnete do… něčeho co moc nevoní. Takže ještě ráno, co čas dovolil, jsme v rychlosti proběhly venek, jestli je nenajdeme. Optaly jsme se v místním obchůdku, zda je někdo nenašel, ale klíče s mohutným viditelným přívěskem byly neviditelné. Užuž se začínalo rýsovat, že budeme muset vyměnit fabku. Už zase...
Když jsem odpoledne po policejní stanici přišla domů, tak mi manžel s dcerou hlásili, že se klíče našly. Hurá! To bylo radosti!
Prý se šli ještě jednou podívat ven, a jak tam hledali, zahlédl je z okna jeden místní pán. A ten jim řekl, že klíče našel a před chvílí je dal do obchodu. (ráno, co jsme se tam ptali, tam tudíž ještě nebyly).
A víte, že to bylo ve stejnou dobu, co jsem já předala ty doklady?
Miluju, jak vesmír funguje. Když já poctivě najdu a odevzdám, tak mě bude taky poctivě nalezeno a odevzdáno. Stává se mi to často. Například jsem jednou v papírnictví něco platila, a prodavačka mi omylem vracela o stokorunu víc. Zareagovala jsem a upozornila ji na to, vděčně mi poděkovala a měla radost. A víte co? Ještě ten den asi o hodinu později v drogerii: Stejná situace s přebytečnou stovkou, tentokrát jsem to ale byla já, kdo ji přeplácel a komu by chyběla. A ta jiná prodavačka v drogerii se mile usmála a upozornila mě, že jí dávám o stokorunu navíc. Vděčně jsem jí poděkovala a měla jsem radost....
Jsem si jistá, že kdybych na tu první stovku poctivě neupozornila, i já bych pak zase o tu svoji přišla. A jak to bylo s těmi vrácenými doklady a ve stejnou dobu vrácenými klíči, kdo ví...
Inu, co posíláme do světa, to nám svět zase pošle zpátky. To mi nikdo nevymluví!
Mějte krásný den J