DOBŠINSKÁ ĽADOVÁ JASKYŇA
Tento příběh se začal psát už před odjezdem na dovolenou. Nejsem úplně pláštěnkový typ, takže když jsme si balili pinkle, ukázalo se, že moje pláštěnka, která se už nějakých pár let měla válet zastrčená ve skříni a odolávat molům, se nacházela u manžela v zaměstnání. Protože on tu svou pracovní měl ve firemním autě, které bylo v servisu, a v tom servisu chyběly náhradní díly, a u dodavatele taky ty náhradní díly nebyly… a slepička to nestihla kohoutkovi všechno vyběhat a on se sice neudávil zrníčkem, ale schlamstnul moji pláštěnku do firmy, hamoun jeden!
A to fakt nevymyslíte. Jede náhradním služebním autem z práce domů, veze v něm slibovanou pláštěnku (ať máme aspoň jednu), těší se, jak bude na dovolené s rodinou, jak bude se svou milovanou ženou v Ráji, když tu náhle – šprnk-skříp-klap-prask – a šmitec. Auto dojelo. A bylo odvezeno do servisu ke svému pokaženému parťákovi, aby mu tam nebylo smutno a aby mu z dlouhé chvíle neslezly nárazníky.
„Muži, kde máš pláštěnku?!“
„No, ona, jaksi… zůstala v tom druhém pokaženém autě…“
Takže jsme si místo pláštěnek přibalili deštníčky, pěkně skládací, ať se s nimi někde v lese nemusíme moc tahat. Že jo!
Dovolenááááá!!!! Hurá do ráje! Slovenského!
Při průzkumu roklin a žebříků nám počasí přálo, ale dnes bylo možné čekat větší přeháňky, tak jsme vymysleli mokrou variantu. Dobšinská ľadová jaskyňa. Wow, jeskyni z ledu, to jsem ještě nikdy neviděla, a navíc se tam schováme před případným deštěm.
Výpravo, na můj povel – start!
Dobrodružství začíná hned při výjezdu z chalupy, protože jedeme na druhou stranu, na kterou jsme zatím nejeli, a tady se evidentně silničáři nenudí. Samý semafor. Když se podívám pořádně, vypadá to, že se někteří silničáři přece jenom nudí. Asi je to všude stejné.
Červená je nekonečná a kolona narůstá závratným tempem. Někteří vystupují z auta, zapalují si cígo a chtějí zjistit, co se děje. Ale krom toho, že se na opravovaném úseku otáčí náklaďák s bagrem, se nic neděje. Nikdo nejede ani tam, ani zpět.
Po nekonečně dlouhé čekací době náklaďák s bagrem zacouvají, kam potřebují, naskočí zelená a my se konečně rozjíždíme. Je to turisticky atraktivní lokace, tak se to na silnici cizinci jenom hemží. Před námi jede nějaký Maďar, a co byste řekli, je to úplný „maďar“. Zřejmě nechce ani pomyslet, že by si svou zánovní běloučkou Toyotu otřel o sebemenší kamínek na ještě nespravené šotolině a jede patnáctikilometrovou rychlostí. Nepřeháním. Fakt!
Takže první část kolony se záhy utrhla a ujela, a Maďar byl rázem první, v čele závodu. Že by v tom byl záměr? Jelikož v tom horském průsmyku v jednom úzkém pruhu v hadovitých zatáčkách předjíždět nešlo, místo deseti minut trvala naše jízda minut padesát. Opruz! Ale zase jsme dojeli hned druzí za Maďarem, a tudíž získali pomyslnou stříbrnou medajli.
Uf, už vidím parkoviště. K jeskyni je to ještě pěšky asi půl hodiny a jak tak koukám, docela do hrbu. Vykročíme. Nadechnu se. Vůni lesa prostě miluju! A když se k tomu přidají vábně vypadající maliny, které nám keře u cesty servírují téměř do dlaní, můžu zodpovědně říct, že se opravdu cítím jako v ráji.
Asi ve třetině cesty se na chvíli zastavím v ostré zatáčce, abych se trochu vydýchala. Začínám se potit. Tělesné škvarky se škvaří, sádlíčko proniká pórky a rozpéká se přes půl zad a dělá tričko vlhkým a lepivým.
V tom se ozve š-š-š a už to šepotá. Zčistajasna, tedy spíš očekávaně při pohledu na nebe, se spustil déšť. Takový roztomilý, tichoučký, osvěžující.
Jelikož máme pláštěnky jenom pro děti, když ty naše zůstaly v Česku v pokažených autech, začnu vytahovat dva skládací palazórky, ať si schováme aspoň hlavy.
Š-š-š, šepotá stále deštík a přidává na intenzitě. Za chvíli už to není jemné šumění, ale pořádné vodobití! Muži se u deštníku ulomila tyč. Přidali jsme do kroku, ať jsme co nejdřív u vchodu do jeskyně a můžeme se schovat pod něčím pořádnějším.
Tělesné škvarky zvýšily produkci sádla a kapacita plic se rychlým během do prudkého kopce zcela vyčerpala, takže jsem nahoře vypadala jako mokrá sípající medvědice. Jen nebylo poznat, jestli jsem víc zmoklá, nebo zpocená.
Ale čas nám vyšel parádně, za pár minut začíná další prohlídka. A dokonce přestalo pršet. Zabalili jsme zpocená záda do bund a mikin a vzhůru dolů do ledové jeskyně.
Jakmile projdeme prvním vchodem, dýchne na nás mrazivý opar. Páni! To je uprostřed léta vážně nezvyklé. Po chvíli scházíme po dlouhých studených kovových schodech a potkáváme obrovské masy ledu. Neuvěřitelné.
A další a další, celé krápníky z ledu. Tady dole je úplné ledové království! Představím si, že jsem Elza z pohádky Frozen a můžu rukou zmrazit cokoliv, když se budu bát. Akorát, že tady to nějak nejde, aby člověk cítil strach. Je to ohromné místo. Skupina je docela veliká, a tak mě mrzí, že tu není takové ticho, jaké by si tohle místo určitě zasloužilo. Tady dole se zastavil čas. Hory a hory ledu.
V mrazivém oparu udělají navlhlá trička svou práci a začíná nám být už zzzzima. Jekty jekty zubama. Uvítám, že po necelé hodině prohlídka končí a začínáme opět stoupat vzhůru k teplu.
Jen, co vystrčíme nosy, zjistíme, že se opět spustil déšť. Vytáhli jsme vetché deštníkové špárátko, co by rádo zastalo funkci nepropustné stříšky, leč bezúspěšně, a co nejrychleji přeběhli zpátky k autu.
Uf.
A je to v suchu.
Zpátky už jsme žádného Maďara nepotkali, ale stejně jsme se zase courali v kolonách před semafory. Proti silničářům jsme holt malí páni.
Než jsme přijeli na chalupu, vyčasilo se, tak jsme se převlekli, hodili ještě laskominy do grilu a těšili se na zítřejší výlet na slovutný Spišský hrad.
Nic netuše jsme šli po dobré večeři spát.
Ve tři v noci mě vzbudilo jakési strašidýlko, o kterém jsem si nejdřív myslela, že se mi zdá. Ukázalo se, že je to rozcuchaná dcera, která právě vešla k nám do ložnice a opatrně volala „Mami“. Když jsem se způli probrala, pokračovalo to nešťastné stvoření nebezpečně znějící větou „mně je špatně“ a než jsem stihla otevřít i druhé oko, byla celá grilovačka na podlaze. Krásný kobereček s vyobrazeným Londýnským červeným autobusem schytal pořádný náklad a turisti to teda nebyli.
A do pr… (a „dele“ k tomu! Co v takové chvíli?!)
Dál už mě nemusel nikdo probírat, snažila jsem se chytit další várku do čehokoliv jiného než do koberce. Jako tohle se uprostřed noci v cizím baráku fakt blbě řeší!
No nic, pacientce se ulevilo, podařilo se usnout, snad jí jen nesedla ta večeře a do rána se z toho vyspí. Uklidila jsem blitíčko zářivě bílým ručníkem (když nic jiného rychle po ruce nebylo, no), kobereček dostal lázeň ve sprchovém koutě, a já doufala, že se zase budu moci oddat růžovému snění v peřinách.
Než jsem usnula, slyšela jsem podivně vrznout dveře od dětského pokoje. Už na mě nemusel nikdo volat. Vystřelila jsem, jak kdyby bylo v matraci vyskakovací péro, želbohu, i když jsem určitě překonala světový rekord ve skoku dalekém přes chodbu a dvoje dveře, nepodařilo se mi doskočit včas. Grilovačka pokračovala v útěku z žaludku ven a bylo jasné, že tato noc nebude krátká.
Naštěstí se nám podařilo objevit malý úklidový koutek s kýblíkem, právě včas, takže už jsem byla aspoň ušetřena toho, abych atakovala další světový rekord, a to v máchání čehokoliv savého v… no vy víte, že v olejíčku s okvětními plátky růže to nebylo.
Kolem páté bombardéra kýblu konečně ustala a mohli jsme znovu spát. Ufff.
Ale expedici na Spišský hrad jsme nakonec do konce pobytu už neuskutečnili. Což je mi na jednu stranu líto, ale na druhou stranu, aspoň jsme prozkoumali krásné okolí kolem chalupy, které by nám jinak uniklo.
Však neboj, Slovensko, ještě se uvidíme!
