Zápisník všedního dne

„Pojď se mnou, zavedu tě do ráje…“ zpívá lesní panna Jasana ve známém filmu Jak svět přichází o básníky. Pozvání je to věru lákavé, a tak jsme si do opravdového ráje zajeli. Do toho Slovenského.

Hned první den jsme odstavili vozidlo na záchytném parkovišti a rozhodli se vydat do útrob panenské přírody. Zdejší rokliny jsou vyhlášené a i já zatoužila po romantickém výletě plném vodopádů, tůněk, žebříků a rozličných dřevěných či kovových můstků, které lemují koryto potoka a hledají si cestičku mezi kameny, skalními stěnami a průrvami.

Trasy se zde nabízí rozmanité, lákavých míst je nepočítaně, i rozhodli jsme se pro nejzajímavější, údajně nejnáročnější Suchou Belou (přece nejsme žádné třasořitky a aspoň tam nepotkáme břídily, kteří by to nezvládli a kteří by se uprostřed žebříku psychicky složili a zacpali by jedinou úzkou stezičku pro ostatní. Už jsem o takových případech slyšela!).

Vykročili jsme.
První, co potkáme, je opravdu rozkošná lesní dřevěná bouda s prima chlapíkem, co kontroluje vstupenky a vypadá, jako by strážil hraniční přechod, který se chystá přelézt frňák princezny Bosany po konzumaci kouzelných jablíček z pohádky Tři veteráni.

A dál už se cestička zužuje, prokvétá kamínky a štěrkem a už jsou tady první dřevěné schůdky. Raz dva tři, šup a přeskok přes potok, och to je úžasné a zábavné! A tak romantické! Výhledy na skalní převisy jsou nádherné a dechberoucí už teď, na spodní části trati, co přijde, až budeme stoupat? Tam nahoře to musí být úchvatné!

Roklinka se zužuje a člověk už si musí začít dávat pozor, aby omylem nevkročil do mokra, neboť voda je tak čistá a průzračná, že už skoro nepoznáte, jestli vršky kamenů opravdu vyčnívají z vody a můžete po nich bezpečně přehopkat dál.

Terén se přiostřuje a už se musíte občas něčeho přichytit, přelézt po kmeni stromu nebo udělat větší přeskok, abyste se dostali na bezpečné suché místo. Ale je to taková krása! Když se dobře díváte, můžete potkat tu nějakou žabku, tu nějakou rybku.

Kochám se vší tou nádherou a postupuju dál.
Už ani nepočítám, kolik jsem přeskákala kamenů, spadlých kmenů a ostrůvků. 

Koryto se dále zužuje. 
Už je potřeba zapojit víc úsilí, aby člověk mohl pokračovat. A máme tu novinku – jakoby schůdky zavěšené jeden po druhém na skále, takže stoupáte mírně vzhůru a potok se nachází přímo pod vámi. Nic pro slabé povahy, ale to se mě netýká!

Po chvíli se opět ocitnu ve změti kamínků a naplaveného dříví a hledám místa, kam můžu stoupnout suchou nohou. Řídnou. Zákonitě přichází krok, který končí nohou mokrou. 

No a co, všechna ta překrásná podívaná kolem to bohatě vynahradí!

Pokračuju dál s malou rezervní vodní nádrží v ponožce (aromatické a pachové dojmy z této výpravy nezaznamenávám, neboť by to bylo povídání jen pro silné povahy).

Zčistajasna se přede mnou naskytne pohled, který vám otevře ústa a vytře zrak. Je to tak!

Najednou stojíte a vidíte dloooooouhý kovový žebřík, který se táhne nahoru podél hučícího vodopádu a končí u jakéhosi skalního okénka vysoko, převysoko.

Tak to teda nedám.
Ste se zbláznili ne?
No tak já to zkusím.
Jedna ruka, druhá. 
Jedna noha.
Druhá.
Pauza.
Ticho.
Dlouhé ticho.
Jedna ruka.
Jedna noha.
Pohled dolů.
Mně je špatně!!!!!

„Co tam ta ženská dělá?“
„Nevím, asi to nedá, si klidně zapal, to bude na dlouho…“

To se jako baví o mně? No tak to teda ne chlapečci! Já vám ještě ukážu!
Rozhořčeně jsem se nadechla, zabrala, a hoši málem upadli zádí do štěrku, když viděli tak hbitou a šikovnou ještěrku.

S nově nabytým sebevědomím a zručností jsem se do toho opřela a šla dál. Už to znáte - kameny, kmeny, schůdky, voda, ostrůvek, voda, kláda, kámen, voda…

Po chvíli už postrádalo smysl dávat si pozor, aby se člověk nenamočil. Tu uklouznete, tam vám sjede noha a tak zhruba po hodině máte hnátky stejně skrznaskrz mokré (obzvlášť šikovní a nadaní jedinci i mnohem dříve). Takže vlastně už ani nemusíte přeskakovat a klidně si můžete osvojit nový styl – vododurch.

Takže jdu, nohy už nedělají cupy cup ale čvachty čvacht a říkám si, že to nejhorší mám za sebou. Prostě romantika!
Když tu náhle…

Mně je zase špatně!
Ten žebřík! Je ještě vyšší! A na něj navazuje hned další!!!
A to si jako vymyslel kdo?!
No tak to se loučím kamarádi, mám připojištění na výjezd horské služby, pošlete mi sem vrtulník a sejdeme se na hotelu.

Co prosím? Že to tak nejde?
Že to prostě musím vylézt?!
EEh!

Vzala jsem si příruční pytlík (kdybych náhodou měla blinkat, tak po dobu mé přítomnosti na žebři fakt monumentální útvary raději neobdivujte), přepnula jsem nervový systém do nouzového režimu, nádech, výdech a jdu.

Jdu.
Koho zajímají přírodní dechberoucí výjevy?! A řeči typu: „Mamí, a kdy už ta paní poleze dál?“, „Ty vole zase další jelito!“ nebo „Karlíčku, musíme počkat, protože ta paní si myslela, že to zvládne, ale přecenila svoje síly, a teď jí musíme dát čas, aby tady neomdlela, víš? Musíme respektovat, že každý má své tempo.“

Jdu!
Levá pravá přední zadní levá pravá přední zadní. Když tento algoritmus zopakujete asi tak sedmdesát osumkrát, tak jste nahoře bez mrknutí oka. 
No dobře, tak mrknout stihnete. A mockrát. Ale jste nahoře! Dala jsem to, juhúúúú!!!!

No a cesta zpět na parkoviště, to je už jenom nuda nuda šeď šeď. Kilometr za kilometrem klesáte po kamenité stezce, zase kamení, zase klesání, dáte si svačinu, okukuje vás roztomilá červenka a čeká, co po vás zůstane, zase kamení, zase klesání, míjíte náprstníky, motýly, zvonky, lesy, mechy, trávy… (Jak říkám, nic zajímavého) Jdete z kopce…z kopce… a zase z kopce.

No a až přijdete domů a vyzujete boty, to je právě pak na to povídání pro otrlé.

Přátelé, akorát že takhle to vůbec nebylo.
To, že jsme dali Suchou Belou, to je fakt.
Že se nám to některým podařilo dokonce i téměř suchou nohou, to je taky fakt.
Nikomu nebylo zle a všichni to zvládli levou zadní, to je absolutní fakt (i když asi ne úplně u všech výprav, jak jsem pozorovala).
Že děti cestou zpátky remcaly cosi o bolavých nohách, to je, jak jinak, zase fakt. 
A ta červenka, která si k nám troufla tak zblízka, byla vážně roztomilá.

Ale jinak to takhle vůbec nebylo. Odvážím si samé nádherné dojmy a vzpomínky, a pokud si chcete vytvořit vlastní, přijeďte. Ovšem jestli se bojíte výšek a trpíte závratěmi, nebo máte malé děti, zvolte si opravdu raději méně náročnou trasu :-)