LÁZEŇSKÝ DENÍK - DEN PRVNÍ
S kamarádkou s Čech jsme si před pár lety zavedly tradici a začaly spolu jednou za rok jezdit do lázní na relaxační pobyty. Tentokrát padla volba na Poděbrady. Moc jsem se těšila, protože jsem tu kdysi dávno v pětadvaceti (v období Druhohor) byla za odměnu za dárcovství krve a tak jsem byla zvědavá, jak město po několika uplynulých století vypadá.
Opustila jsem tedy na pár dní kancelář, mileráda vyšoupla z hlavy prudícího inženýra Krákoru a už dychtivě stojím na peroně vyhlížejíc Slovácký expres.
Jízdenku jsem kupovala elektronicky a místenku mi to hodilo automaticky samo, bylo mi jedno kam. Ve vlaku zjišťuju, že zrovna můj vagon je starší kousek a docela mi dalo zabrat vyhrabat se i s kufrem do těch schodů. Koukám, že mám místo hned v prvním kupé a když si přečtu, že první tři místa jsou určena pro osoby s omezenou schopností pohybu, tak si říkám, jestli se vyškrábali po těch schůdkách s převýšením v úrovni kolen dvoumetrového chlapa, tak už hravě zvládnou postoupit dále do vozu 
Když se objevil barista s opadajícím chmýřím namísto kníru a nabízel občerstvení, dala jsem si mátový čaj. Kupodivu jsem dostala chuť dát si tam i tu citrónovou šťávu, kterou mi přibalil. Už jsem si vzpomněla, proč ji tam nikdy nechci. Mimo jiné. Nedá se to moc dávkovat a buď si do kalíšku vylejete celý kýbl, nebo stejně budete přemýšlet kam ve vlaku s tím zbytkem!
Takže piju čaj s Ph faktorem tak maximálně 3.
Ale ti dva, co měli enormní potřebu mít furt kupéčko rozglábené, ti už vystoupili, takže už tady ten záchodový smrad ani není cítit, když se zavře. 
Tak si jedu na pohodu, a těším se, až za pár hodin budu naložená v bahně.
V České Třebové přistoupila starší dáma a nepřisedla mi dařbujána, jak se zpívá v té písničce, ale vybalila knihu a začala si číst. Možná o dařbujánovi?
V Chocni přistoupila další a to byste neuhádli, taky vybalila knihu a taky si začala číst. Možná taky o dařbujánovi?
Pak se spolu o těch knihách začaly bavit. Já, která byla tou dobou ponořená do fejsbůku a psala si příspěvek, jsem vzhlédla a vycítila příležitost. Jestlipak dámy mají tucha, že mají tu čest sedět v kupé s tak slavnou autorkou? Už už jsem se chtěla nenápadně vložit do diskuze o doporučení zajímavé četby (ach vy ještě neznáte Zápisník všedního dne? No to si musíte koupit!), ale přiznám se, že věta "kdepak, to už dneska nikdo nenapíše, zlatý Jirásek" mě docela kompletně odradila. Nic proti slavnému obrozenci ale.. No prostě ztratila jsem zájem se zúčastnit této vášnivé diskuze. Co dámy zrovna četly už se tedy nedozvím, takže otázka stran dařbujána zůstane holt nezodpovězená. Ale s tím dokážu žít.
Zdárně dorazím do cíle právě ve chvíli, kdy tam dorazí i kamarádka (miluju takové "náhody") a vejdeme dovnitř těsně za poslíčkem s obrovským pugétem. Pro koho tak asi je?
Po chvíli zaslechneme že "ano, paní Krákorová je u nás ubytovaná, my jí to předáme" .
No to snad ne, mě vomejou! První věc, na kterou v Poděbradech narazím, musí být nádherná kytice pro nějakou beztak jarinu, co se jmenuje stejně jako náš úřední prudič!
Pak už se slečna na recepci věnuje nám. Má pro nás překvapivou nabídku nadstandardního pokoje. No dobře no, tak nám ten lepší pokoj teda nebude vadit, no.
V podvečer pak následuje lákavá masáž obličeje, dekoltu a hlavy a já se ocitám v rajském opojení v nebeských výšinách.
A pokračování příště...