LÁZEŇSKÝ DENÍK - DEN ČTVRTÝ (POSLEDNÍ)
Tak co dneska?
Už nic!
Jede se domů!
Zabalit a hurá na cesty. Taky se vám stává, že i když z výletu vezete to samé, co jste vezli na něj, tak kufr vypadá, že prošel sušičkou se srážlivostí 75 %?
Ale hru Člověče, zavři se, jsem vyhrála. Naštěstí ne úplně doslova.
Tak už jenom koupit o(ú)platky, abych si pojistila, že mě doma vlídně přivítají, a můžu vyrazit. Mám ještě trochu času, ale na veliké courání to není, a tak se zdržuju na nádraží.
Tady je ale zima!
Naštěstí brzy přijíždí vlak a já nastoupím, aniž bych se proměnila v ledový sloup.
A co si s sebou odvážím?
Poznání číslo jedna:
S kamarádkou jsme si sice lázeňskou tradici vytvořily už dřív, ale letos je to poprvé, co jsme pustily víc chlupa a připlatily si za něco lepšího. A není to zas až tak dávno, kdy jsem si pro sebe něco lepšího, ba až luxusního, neuměla vůbec představit, natož si to ještě užít. (Možná to znáte, "to je zbytečně drahé, to nepotřebuji, stačí mi...")
Takže s radostí pozoruju, že bariéry padly, a já si pobyt užila plnými doušky. A pokud se vám to nezdá, tak nezapomeňte, že ve svých zápiscích občas ráda přeháním 
Poznání číslo dvě:
Byla jsem v Poděbradech před dvaceti lety. Město je zdánlivě stále stejné, ale vlastně není. Jsou tam jiní lidé a i já se změnila. Tady tváří v tvář minulosti jsem viděla, kam jsem se v životě posunula. A to je dobře. Ne nadarmo se říká, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
A taky tu už nebyl lázeňský švihák hasič z Jižních Čech, který mě tenkrát přemlouval, abych se stala jeho manželkou a za tímto účelem sliboval přestěhování se do Zlína a vyrobení čtyř dětí.
Já tu velkorysou nabídku odmítla a místo Jelínka jsem si vzala Lišku. A dobře jsem udělala
Poznání číslo tři:
Příště už si na takové výpravy nesmím zapomenout notebook, jinak hrozí, že mi při psaní zápisků ťukáním do mobilu naroste zobák!